Zpráva od kadeřnice

Venku je dneska totální technoparty! Nebo je tu možná pravidelně, nevím, tenhle článek totiž píšu od kadeřnice.

Moc jsem na dnešek nenaspal, takže jsem zrovna skvělou ranní náladou neoplýval (ale kdo mě zná, tak ví, že každé ráno nesnášim celej svět a vůbec nemluvim, takže vlastně žádná změna :-D ). Nicméně Léňa statečně bojuje s mým ranním naladěním, takže jsme posnídali vločky a každej se vydali svojí cestou.

Na chíře byl jenom jeden starej pán, kterej přišel včera s kýlou a tak jsme naplánovali, že mu ji dneska dopoledne odoperujeme. Čekal jsem teda, až milostpán anesteziolog přijde a mezitím si četl na chíře. Vzpomínáte, jak jsem včera psal o těch maminkách, co ještě nezaplatily a jenom tam zevlujou? Tak dneska si asi chtěli nějak zpestřit den, takže chvíli sedim a po chvilce jedna .. mzungu mzugnu! Podívám se na ně a všechny sborově řeknou - Vaso soltja doctor! (dobré ráno) a všechny vybuchnou smíchy a začnou hned štěbetat. No mám takovej pocit, že jsem se stal obětí dalšího vtípkování na účet nevinného bělocha, ale aspoň to udržuje dobrou náladu, takže s úsměvem zdravím nazpátek (dokonce už umim používat i množný čísla v pozdravech! :-D ), což je dostalo, jak kdybych řekl jeden z nejlepších vtipů pod Sluncem.

Po chvilce už se začali trousit moji pacienti na převazy, takže jsem se přesunul na převazovnu. Shodou náhod zrovna přišel anesteziolog, takže jsem byl docela nervózní, že nestihnu výkon (já bláhovej). Dnes jsem zašíval své poslední maminky šťouralky, takže jsem byl rád, že se to obešlo celkově bez nějakých větších komplikací. Když jsem ale šil Moreen, tak přišla medička druhačka a začala mi koukat přes rameno. Nevadilo mi to, tak jsem šil dál. Po chvíli jsem si uvědomil, že mluví a že mluví na mě. Slečna mi začala radit, jak to mám zašít. Rád si nechám poradit, ale ne od druháka, co nikdy v životě nešil (jak mi s úsměvem řekla hned na začátku). No stupňovalo se to tak, že už jsem zvažoval, že ji přidám pár stehů na pusu, takže jsem trochu upustil páry formou fráze - nekecej, ještě něco? Řekla mi že ne, že to takhle je dobrý. Sebevědomí místních mladých lékařů (a mediků zrovna tak) mě v posledních dnech nepřestává udivovat. Dokonce Léňa si všimla, že jsou nějací namachrovaní a to s nima skoro nepřijde do kontaktu. Trochu jsem si vzpomněl na první zkušenost chirurga Trachty s africkým mladým lékařem na jeho misi v Kongu. No nic .. o to víc si můžu vážit stálého lékařského personálu, že nejsou jako oni a že mají sebevědomí úměrné jejich schopnostem.

Odběhl jsem teda na kýlu, kde už byl umytej druhej mladej lékař, co tu je na praxi. Asi tušil, že se budu chtít umejt, tak si to pojistil. Stál tam, jak kdyby se šel pokusit o trojitou transplantaci mozku a já už se začal cejtit jako blboun, že stejně starej medik (medicína je tu o rok kratší, takže tady už je lékařem) už je schopnej operovat kýlu. Nakonec se ukázalo, že akorát čeká na Hellen, která celou operaci provedla. Paradox je, že se ukázalo, že neumí ani připravit operační místo a při šití jsem se bál, aby si nepřišil víčka ke kolenům. Ale nedal to na sobě znát. Začínám na ně mít averzi a doufám, že tu jejich praxe, co nejdřív skončí a zase tu budou jenom místní lékaři. Na pacienty to naštěstí vliv nemá, ale hned se pracuje jinak, když jsou všichni okolo normální.

Aspoň pacient mi zvedl náladu, protože začal vtipkovat. Zase se smál celej operační sál a já nic, protože něco vyprávěl v lugandštině. Nejdřív jim prej vyprávěl o jeho láskách, když byl ještě mladej (teď mu je 70) a měl silný tělo a celý to zakončil tím, že mě doporučil Hellen jakožto dobrou partii. Tak jsem mu aspoň v lugandštině poděkoval, což vzbudilo ještě větší výbuch smíchu (nevim čemu se pořád smějou, asi špatná výslovnost :) ). Aspoň že je veselo.

Po operaci jsem šel na oběd, kde se ke mně po chvíli přidala Léňa. S chutí jsme se najedli a Léňa nadhodila téma emancipace žen. No byla to debata na život a na smrt, ale nakonec jsme se zase nějak domluvili, plivli si do rukou, potřásli s nima a každej šli svojí cestou. :-D

Na večer jsme se rozhodli vyrazit ke kadeřnici, aby si Léňa mohla nechat udělat copánkovej účes. Po cestě jsme ale zahlédli místní bleší trh, takže jsme neodolali a pořádně ho celej prolezli. Teď sedíme už nějakou tu hodinu u kadeřnice a Léňa mě prosí o tichou vzpomínku na blog, protože tu trpí jak pes. Očividně mladá kadeřnice není moc zkušená, takže vždycky když maká ona, tak tu Léňa vedle mě skučí. Vůbec se ji nedivím. Prostě naše holky mají do afrických tvrdých žen ještě daleko.

Tak ji držte palce, ať ji na hlavě nějaké vlasy zůstanou a já vám přeju dobrou noc.

PS: Ráno jsem si samozřejmě zapomněl vzít antimalarika a když si je beru na noc, tak se mi spí sakra špatně. Užívám je už dýl jak měsíc a stejně taková zelenáčská chyba. Neponaučitelnej.