Welaba Sharon!

Venku mě sousedi drbou o stošest (rozumim jenom slovo mzungu), tak čekám, kdy omylem přepnou do angličtiny, aby se prokecli. Ale mezitím napíšu další článek.

Dnešek byl zajímavej a pro mě svým tempem i docela ideální den. Ráno jsem se válel do poslední možný chvíle, což bylo sakra špatný rozhodnutí. Poprvé za tu dobu co jsem tady, tu byla bouřka už ráno. A pár vteřin po tom, co jsem se rozhodnul, že půjdu na kliniku, tak začala průtrž jak blázen. Chvíli jsem poslušně čekal až se to aspoň trochu zmírní, ale to mě přestalo po 15ti minutách bavit a tak jsem přeběhl a promokl kompletně skrz naskrz.

Vlezu na oddělení a tam to vypadalo jak na Sibiři. Respektive všichni tak byli oblečení. Ram seděla za stolem, frdlala tam nosem do kapesníku a klepal se. S úsměvem mě pozdravila, prohlídla si mě odshora až dolů, zeptala se mě, jestli jsem zmokl. Ne kámo, spadl jsem do kaluže, co myslíš. :-D Říkala, že ji je hrozná zima, tak jsem teda empaticky počkal pár minut, než si ohřeje čaj a začali jsme vizitu. Všechno to probíhalo v pohodě a za chvíli bylo pofackováno.

Anesteziolog pořád nikde, takže jsem si řekl, že mezitím začnu s převazy. Celý dopoledne jsem teda šil, jak divej. Prst, břicho, břicho .. až jsem dostal hlad a šel na oběd. U druhýho šití mi přišla zpráva na Whatsapp - Ahoj, dnes nedorazím, jsem nemocnej. Samozřejmě jsem hned odepsal, že beru na vědomí a že to vyřídím ostatním. Hned potom jsem šel zjistit, čí je to číslo. Ukázalo se, že to je Mr. Stone.

To mě trošičku hnulo se žlučí, protože to znamená, že už od rána tady není anesteziolog a to až do zítra (za předpokladu že dorazí). Ale to jsem ještě zvládal držet jazyk za zuby a vůbec jsem to nekomentoval.

Po obědě jsme drbali na oddělení. Seděli jsme tam asi v šesti lidech (sestry, účetní, Sharon a já) a různě kecali. Až začali rozebírat, že bychom teda měli udělat ten debridement spálenýmu pánovi bez anesteziologa. Už začali vymejšlet, jak to províst, ale to na mě už bylo moc. Tak jsem jim vysvětlil svůj náhled na tenhle nápad. Jak to tak mají hezky ve zvyku, tak když jim došly první dva chabý argumenty, tak mi to začali vysvětlovat, jak kdybych byl já ten, kdo to chtěl dělat. Uh přátelé, vy mi cvičíte s tlakem :)

No důležitý je, že jsme se dohodli a kecali dál. Abych nebyl za kritika bez konstruktivního nápadu, tak jsem skočil na chatku pro šamanský bylinky, který jsem si tu koupil jako suvenýr a předal ho sestrám se slovy, že je na čase začít dělat tu pravou medicínu. Tak jsme se zasmáli, a ještě chvíli mě zkoušeli hecovat, jestli si nedám aspoň jednu dávku. Když jsem jim vysvětlil, že už jednou jsem se vracel z Afriky se stolicí charakteru Niagarských vodopádů a že prozatím necejtim potřebu, si tuhle zkušenost zopakovat, tak toho nechali.

Byl to příjemnej odpolední pokec a potom přišla chvíle, o který jsem už od začátku věděl, že bude těžká až přijde. Loučení se Sharon.

Sharon mi tady byla nejlepším kamarádem a zcela upřímně říkám, že to je jedinej člověk z místních (se kterym jsem přišel nějak víc do kontaktu), kterej mě ani jednou nějak víc nezklamal/nenaštval. Je to normální, o rok starší holka pro kterou je pacient na prvním místě a vždy se snaží, aby se vyhla konfliktu a když nějakej nastane, tak to probíhá s úsměvem a smíchem. Nutno ještě říct, že mi tu přijde jako jedinej doktor, kterej má sebevědomí přiměřený svejm schopnostem. Do toho kromě Buikwe pracuje veškerý svoje volný dny v jiný nemocnici o několik desítek kilometrů dál a to jenom proto, aby získala co největší praxi a aby byla co nejlepší. Chce dělat gyndu a v místní nemocnici je jenom proto, aby sesbírala, co největší zkušenosti z co nejširšího spektra a potom mohla začít dělat jejich mastery (něco jako u nás atestace). Dohodli jsme se, že si bude šetřit peníze a že až bude konzultant, tak za mnou přiletí do Čech, abych jí ukázal teda to pořádný jídlo. Slíbil jsem ji, že ji vezmu i do nemocnice a moc doufám, že se opravdu ještě uvidíme, protože moc dobře vim, kolik energie jsem čerpal z toho jejího dětskýho úsměvu a věčnýho optimismu.

Včera večer mi napsala, že by něco potřebovala zkonzultovat, tak že se mám zastavit na oddělení. Řekla, že mi chce něco dát a že ať jdu s ní. Po cestě si samozřejmě dělala srandu, že mě sní a tak. Došli jsme teda k ní na baráček, kde chvíli štrachala ve věcech, až vytáhla krásnej svršek v africkejch barvách. Že prej mi to sehnala na památku, plus jsem dostal krásnej náhrdelník pro Míšu, aby ji prej věřili, že její přítel byl v Ugandě. No měl jsem dojetím na krajíčku, ale ustál jsem to.

Webale Sharon! Welaba!

Potom jsme teda udělali převaz s očištěním tomu popálenýmu a na závěr dne, tam byl malinkej prcek, kterej spadl z kola a docela ošklivě si rozrazil hlavu. Když nepočítám, jak nerad pracuju s dětma, co jsou v bolestech, tak jsem se stejně do toho nehrnul, protože jsem malinký dítě nikdy nešil. Ale nikdo jinej nebyl okolo, tak jsem to musel zkusit a myslim, že se mi to i docela povedlo. A kdyby ne, tak to má v části, kde bude mít zase vlasy, takže to nikdo nepozná, a ještě bude moct machrovat, že ho šil ten bílej terorista s rezatejma vousama.

Když jsem přišel na chatku, tak bylo po šestý večerní, tak jsem si dal večeři a mám pro dnešek hotovo.

Zítra poslední den na klinice, tak doufám, že to půjde dobře.

Posílám pozdravy od rovníku a přeju hezký večer všem :)

PS: Jelikož ve středu budu psát poslední souhrnej článek, tak jestli vás něco zajímá, nebo byste se mě rádi na něco zeptali, tak se toho nebojte využít (vpravo nahoře tlačítko kontakt) a já na to v posledním článku vzpomenu/zareaguju.