Vstávej mzungu!!
Po jednodenní pauze vám zase přináším nové události z maličké nemocnice v Buikwe.
Nejdřív chci zdůvodnit, proč jsem včera nic nenapsal. Velice inteligentně jsem skrz noc nechal běžet notebook, takže se mi vybil a od rána nešla elektřina. Ve chvíli kdy jsem konečně skončil ve špitále, tak jsem vzal nabíječku na notebook, uvelebil se v labu a v tom vypli i generátor, takže se celá nemocnice včetně mého notebooku ponořila do tmy a já měl po ptákách. Svých 52% baterie na mobilu jsem rozprostřel do následujících hodin, abych úplně neumřel na nudu.
Ale nebudeme předbíhat že?
Po dlouhý době zase víkend v nemocnici, takže jsem se na to docela těšil. Se Sharon jsme se domluvili na osmou ranní a že když bude něco v noci, tak mě vzbudí. V noci byl řez a kulový z toho, protože mě nikdo nevzbudil. Trochu dotčenej jsem se ptal na všechny strany a všichni mi opět poslibovali, že mě kdyžtak vzbudí.
Začali jsme teda vizitu v dobré náladě na dětském a na gyndě. Všechno probíhalo standardně. U příjmů jsme se zase pobavili, protože maminky-čekatelky byly v dobrém rozmaru, takže i přes intimitu vyšetření se na mě pořád smály a něco mi vyprávěly. Všechno jsem odkejval a opakoval 'kále' což má hodně významů, ale nejdůležitější je, že to můžete použít na téměř všechny pozitivní fráze, takže jsme vlastně byli opět všichni spokojení. :)
Potom za náma přišel ředitel, že se klinička z OPD (něco jako ambulance) rozhodla, že nedojde, tak že to máme vzít na sebe. Mama mia. Slíbili jsme, že tam potom oba půjdeme, že jenom doběhneme vizity.
Sharon se přesunula na dětský a já jsem odskočil na chíru, abych udělal vizitu tam. Všechno hezky odsýpalo, nikde žádný drámo, takže spokojenej jsem zanechal instrukce a utíkal na OPD.
Chvíli jsem, jak rád říkávám, přemejšlel co se životem teď a potom se rozhodl, že si donesu notebook a mrknu se na pediatrii. Tam mě ale vypekl generátor a já čuměl jak puk. Bylo půl šestý večer, notebook vybitej, Léňa už v ČR, mobil 52% baterky, ve špitále pomalu ani noha a ještě k tomu se začalo stmívat.
Zahlédnul jsem Sharon, jak si to cupitá ke vchodu do nemocnice, tak jsem se zeptal, kam že to jde a ona že prej koupit si airtime (pro vyprávění nepodstatný, koho to zajímá, tak vysvětlim osobně). Říkám, že se přidám, stejně nemám co na práci. Tak jsme zvesela kecali a za chviličku jsme byli zpátky. Před kantýnou seděl Joseph z laborky, Ciccy z porodnice a Goffrey anesteziolog. Seděli na plastovejch židlích a očividně se dobře bavili, tak jsem si říkal, že se přidám. Vytáhli jsme zbylý dvě plastový židle a přidali jsme se k nim. Chvílema jsem se dost smál, protože začali porovnávat státní nemocnice v Kampale s tou jejich a hrozně se tomu smáli. A proč jsem se tomu smál já? No protože ty v Kampale mají nejvíc nakročeno směrem k Evropě a co je pro nás nemyslitelný, tak to je tady v Buikwe úplná samozřejmost (např. sestra šijící pořezanou ruku a nebo sestra dělající těhotenský screening). No aspoň bude co vyprávět.
Potom se stočil opět rozhovor na Českou republiku, tak jsem jim vysvětloval, jak to u nás v nejdůležitějším státě Evropy chodí. No doufám, že si z toho odnesou aspoň pivo a korálky z Jablonce.
Samozřejmě se kecalo docela dlouho, ale já postupně přestával vnímat a jenom si užíval té chvíle. Noční tvorstvo zase ožilo, kolem mě tma jak v pytli, teda kromě malých olejových lampiček se kterejma chodily sestry po nemocnici. Tak jsem tak přemýšlel nad svejma věcma a do toho je poslouchal v jejich ugandský verzi angličtiny, jak kecají de facto o ničem, ale hrozně se tomu smějí a to mně bohatě stačilo k tomu, abych nasadil svůj pitomej úsměv. Kolem osmý už začala bejt docela kosa (když je kosa už i mě, tak pro ně je to naprostá Sibiř), tak jsme zamířili každej na svojí ubikaci a já ještě jednou zdůraznil anesteziologovi, ať mě hlavně vzbudí, kdyby něco bylo.
Po cestě na baráček mě ale opět zastavila nádhera africký přírody, a tak jsem se posadil do trávy kousek od baráčku a jenom sledoval oblohu. Takhle nádhernou noční oblohu jsem viděl snad jenom na Masai Maře. Povzdechnout, postesknout a zalézt na kutě.
Vůbec mi nešlo usnout, ale to mi zpočátku tolik nevadilo, protože jsem věděl, že můžu ráno spát dýl a nic se nestane.
Ráno se vzbudím, podle stavu baterky na mobilu (kterej jsem preventivně dal do zástrčky) vidím, že asi nad ránem na chvíli zapli elektřinu a že tam mám zprávu od Sharon. V 6 ráno mi psala, že je tam paní na císaře, tak jestli nepřijdu. Nejdřív jsem nadával do polštáře, proč na mě sakra nemůže někdo klepnout a zkouší to přes prašivý SMSky, který nevzbudí snad nikdy nikoho.
Goffreyho jsem potkal hned, co jsem vylezl ze sprchy a měl úsměv od ucha k uchu (a to že on má úsměv snad i větší než Julia Roberts). Naštěstí slušnost mě přinutila držet jazyk za zuby, usmát se a zeptat se ho, jak se má a jestli z něj náhodou nevypadne, že na mě chlapec zapomněl. Hned v první větě mi začal vyprávět, že na mě volal a bouchal na dveře, ale že jsem spal dál, tak mě nechal bejt a šel na sál. Život prašivej. Takže si za to můžu sám! :-D No holt se mi vymstilo to, že jsem nemohl usnout, tak doufám, že se to už nebude opakovat (nejlepší je ta ironie, že když si muezzin uprdne, tak už jsem vzhůru, ale když mě volají do akce, tak spim jak špalek).
S úsměvem jsem vplul na kliniku, kde jsem chvíli čekal na Sharon, která už od dveří tleskala a smála se, že jsem to všechno prospal. Tak jsme se ještě jednou se všema sestrama okolo pobavili tím, že blbeček z evropy prospal výkon a šli jsme pracovat. :-D
Po gyndě jsem přešel na chíru a tam už jsem se ve dveřích zarazil, protože paní nad kterou jsem ráno přemýšlel, tak už nemá mít katetr, přitom tam na mě pořád koukal z pod postele. Cejtil jsem malér, tak jsem se šel podívat na děti za rohem a u obou na mě koukaly starý obvazy. Ehm? Tak jsem hned začal projíždět karty a po chvilkové kontrole jsem zjistil, že sestra hezky rozdala léky, jak měla a to bylo všechno. Nic dalšího z těch věcí, co jsme se domluvili neudělala. Kdybych to věděl, tak se vykašlu na OPD, nejdřív ošetřim pacienty z chíry a až potom tam jdu, ale to nic nemění na tom, že jsem si to měl radši ještě večer ověřit. Nasranej na sebe a na sestru zároveň jsem zuřivě podtrhal dnešní plán léčby a rozhodl se, že si to všechno udělám sám.
Ještě jsme potom se Sharon zašli na dospělácký a dětský, kde jsem vyšetřili osmiletýho klučinu s malárií, kterej ale měl akorát tak poškozený tělo osmiletýho kluka, protože vevnitř se nikdy pořádně nevyvinul, protože jako novorozenec byl několikrát bez kyslíku a to na něm zanechalo takovýhle katastrofální stopy. A maminka mu neustále s úsměvem cvrnkala do polovypláznutého jazyka, utírala mu sliny stékající na jeho tělo a tvářila se, jak kdyby měl akorát chřipku, která za chvíli odezní. Hned jsem si vzpomněl na návštěvu ústavu postižených dětí, kterou jsem absolvoval na gymplu. Tady nikde takový ústavy nemají, a tak se o něj bude jeho maminka starat (stejně tak jako o další tři děti) dokud to bude potřeba. A stejně má úsměv větší a tvář spokojenější než většina žen, který potkáváme dennodenně. Klobouk dolů.
Po skončení všech povinností, jsem se zavřel do labu s notebookem a mobilem (elektřina pořád ještě nešla, takže jsem chtěl z generátoru ještě něco vyždímat) a v průběhu odpoledne jsem se dál seznamoval s pediatrií ke státnici a už teď vím, že tohle učení bude hodně bolet.
Když už to vypadalo na další večer při svíčkách, tak konečně nahodili elektřinu, takže jsem se najedl, napsal článek a teď si jdu pustit seriál před spaním.
Posílám pozdravy, přeju hezkej start do novýho pracovního týdne a nebo příjemnou dovolenou :)