Víkendové patálie

Trávicí trakt jako tobogán, málem okradenej v Kampale, tlupa šimpanzů, levhart na dosah ruky a na závěr řidič zabiják. Afrika kámo!

Jsem utahanej jak kotě, ale slíbil jsem článek (Tonďákovi děkuju za napsání včerejšího) a sliby se mají plnit. Plus by mě teda doma asi vydědili, kdybych o sobě nedal ani třetí den vědět. :)

Kde jenom začít .. Tenhle víkend byl šílenej a pro mě asi zatím největší africká zkouška odvahy.

Začalo to už v pátek ráno. Maminky se hezky doléčovaly, tak jsem myslel, že je popropouštím a budu moct s klidnym svědomím odjet do Kampaly na víkend. Jenže ráno nám dovezli chlapa, kterej trpí schizofrenií a jeho hlasy v hlavě mu nakázaly, aby si přiložil kudlu ke krku a pokusil se zabít. Prej se s něma dlouho hádal, ale nakonec vyhráli. Naštěstí ale jenom z části. Podle charakteru okrajů rány to vypadá, že to nebyl čistý řez, ale že se v tom nimral. Výsledkem teda byl jeden čistý řez pod ohryzkem a druhej takovej všelijakej nad ohryzkem. Pán měl sakra štěstí, že netrefil žádnou tepnu nebo žílu, takže mu na to rodina přiložila oblečení na zastavení krvácení a přivezli ho k nám. Šlo se hned na sál, kdy jsme pána zpovídali až přímo na sále. Anesteziolog ho uspal a operovali jsme ho já a Doreen, každej hezky jednu půlku, aby se ani jeden u toho nemusel všelijak kroutit. No co se vzhledu týče, tak bych pánovi doporučil plnovous, ale to už je jeho věc. Mně bude stačit, když už se nebude řezat a začne brát léky.

Po zákroku jsem ještě pofackoval pár převazů a šli jsme se připravit na výlet. V plánu bylo dojet do Kampaly, přespat 2 noci v hotelu a mít sobotu na courání po Kampale, zatímco v neděli že se vypravíme na ostrov Ngamba, což je proslulý ostrov Jane Goodallové, na kterém zřídila její nadace sirotčinec pro šimpanze.

Už po cestě do Kampaly jsem na začátku města spatřil KFC. Víte, zatímco se od začátku mého pobytu tady krmím převážně 'šťouchaným banánem', tak poslední tři týdny téměř pravidelně říkám, že první věc co udělám na pražském letišti (nebo ještě lépe už v Dubaji), tak že si objednám nějaký brutální menu v KFC a vychutnám si každičkou chuť, kterou mi dokáže tenhle fast food nabídnout. Okamžitě jsem se zapřísáhnul, že ještě dneska musim navštívit tohle KFC. Dorazili jsme teda do centra Kampaly.

Co vám budu povídat. Chaos, zmatek, bordel, po zuby ozbrojení vojáci .. No pár minut mi trvalo než jsem přepnul na mód afrického města - spustit zrak na 360° kolem sebe a očekávat dopravní nebezpečí i na chodníku. Ale nakonec jsme s pomocí mapy našli náš hotel, kde jsme se ubytovali (skromné ubytování o dvou postelích, dvou plastových židlí a jeden plastový stoleček) a okamžitě se na můj nedočkavý popud vydali směr KFC. Bylo už pozdě večer a i čápi marabáci, už zaujímali polohy k přenocování v Kampale (jak řekla správně Léňa .. někde mají holuby a někde zase metrový marabáky). Došli jsme do KFC a já byl v sedmém nebi. Objednal jsem si velké menu s křídlama navíc.

Kéž bych měl trošku spisovatelskýho ducha, abych vám zvládl dostatečně dobře popsat ten neskutečný pocit znovunalezené chuti. To jídlo mělo chuť!!!!! Ono to bylo okořeněný!!!!! TY VOLE ONO TO MÁ HODNĚ MASA!!! (jasný že hnidopichové začnou protestovat, kolik masa v takovym fastfoodu doopravdy je, ale dám ruku do ohně, že víc než v mym klasickym obědu v kantýně) Byl to natolik neskutečný zážitek, že Léňa ani nemohla jíst a jenom se smála tomu blahu, co ze mě očividně tryskalo na všechny strany. Když jsem to dojedl, tak jsem si přidal to samý ještě jednou. Zezačátku všechno vypadalo v pohodě, ale potom nastala bolestivá fáze, než se trochu rozhejbal žaludek a poslal tu meganálož jídla dál. Chvíle křeče, potom cajk. Stálo to za to.

Když jsme přišli na hotel, tak další výmysl civilizace! Teplá voda!!!!!! Po pěti týdnech jsem okusil teplou sprchu a pocit to byl královský. Sakra, já asi fakt budu rozmazlenej evropan :)

Ulehl jsem u dílu Game of thrones a začal jsem vtipkovat, že do Kampaly asi budu jezdit častěji. No .. už v cca 3 ráno mi chtěl můj trávící systém vysvětlit, že takhle to nepůjde. Já tomu říkám, že si na záchodě hraju na raketku, protože po té době bez koření si očividně moje tělo myslelo, že jakýkoliv koření je mnohem horší než jakákoliv chilli paprička na světě. Mohu být alespoň rád, že na hotelu byl klasický evropský záchod. Zpocenej jsem se vrátil na pokoj, že zaspim. Nějak se mi to povedlo a ráno mi s úsměvem Léna oznamuje, že zažila stejnej záchodovej džihád jako já. Jenže nemůžeme celej den odpískat kvůli takové kravině jako stolice o pevnosti tekutého pramenu. Na hrdiny jsme vyrazili do africké vesnice s tradičními věcmi. Můžu jenom smeknout před Léňou a její moudrostí nepřejídat se. Ukázalo se, že můj dvojtej nášup mě rozparádil mnohem víc než ji, takže po 30ti minutách už jsem zahájil ústup na hotel. Nevzdal jsem to však a opět doběhl Léňu a pokračovali jsme skrz město, kde jsme po cestách vídali různé památky, které vám ukážu na fotkách. Když jsme byli v druhé tradiční části Kampaly, tak mě dostihla další epizoda a jediné co bylo poblíž byl nějaký pseudomarket. Avšak tady už byly jenom turecké klasické záchody, což mě odrovnalo natolik, že jsem si řekl, že to nějak vydržim. K obědu jsem si s povadlým úsměvem objednal šťouchanej banán s oříškovou polevou a trochu se začínám strachovat, jak to vyřeším až se vrátim domů. Odpoledne jsem soucítil více než kdy jindy s lidmi, co někdy zažili ileus, ale všechno dobře dopadlo, takže jsem opět den končil s úsměvem na hotelu :)

Večer jsme zavolali na onen ostrov, že bychom teda rádi zejtra přijeli, tak jestli nám můžou rezervovat místo na člunu, který ráno odjíždí z Entebbe. Všechno proběhlo bez problému, ale místňáci nám řekli, že jestli tam chceme bejt na půl devátou ráno, tak máme vyrazit v šest ráno. Z toho by mi asi opadaly vousy, takže jsme se domluvili, že zkusíme ještě večer přejet do Entebbe. Vydali jsme se teda do srdce Kampaly (staré hnusné rozčvachtané autobusové nádraží) a to večer a za tmy. Vystupoval jsem z busu a nějakej mladej borec se tam na mě nalepil společně s dalšíma třema lidma až přišel nějakej chlap a odstrkal je pryč, tak jsem utrousil poznámku o pražácích a nechal to bejt. Ujdeme asi 10 metrů a doběhne mě chlap a říká mi, ať si hodim batoh dopředu, že mě borec vykrádal, ale naštěstí se mu to nepodařilo, ale že si myslí, že přijde znovu. Vezmu si batoh a fakt vidim, že moje malá kapsička vepředu je otevřená (a to že ten můj husky batoh jde krásně otevřít díky velkejm úchopům na zip). No mě spadlo srdce až do kalhot, kdyby mi ukradl zubní kartáček tak bych se fakt neznal! Tak jsem si v duchu pořádně nafackoval, že musim bejt opatrnější a hned se soustředil dál.

Ani si nedokážete představit, jak jsem si oddychnul, když už jsem seděl v taxíku směr Entebbe. Nikdy v životě jsem neviděl místo, který by ve mně vzbuzovalo strach jako tohle místo večer. Nevím, jak to cejtila Léňa, řekl bych že líp, ale tohle je můj subjektivní prožitek a můžu vám říct, že až pojedu na letiště, tak si dám sakra záležet, abych přestupoval v Kampale za dne.

Vyjeli jsme teda v zácpě směr Entebbe a protože na mě padala jak fyzická, tak psychická únava, tak jsem napsal Tonďákovi, aby vám poslal naše pozdravy a já nemusel dělat to, co dělám teď - psát článek s pomalu zavřenejma očima :-D

Dojeli jsme teda do Entebbe, kde jsme bez větších problémů našli náš hotel (musím pochválit Léňu, která se ukázala jako zkušený světoběžec a koupila dopředu průvodce Ugandou, kterej napsali nějací mladí borci a to včetně cen, map a užitečných tipů, takže jsme mohli spát v normálním hotelu za úplně normální cenu), koupili chapati a šli spát. Před spaním se chtěla Léňa mrknout na email, jestli ji někdo nenaháněl, tak jsem ji zapnul wifinu a čauko! Mobil se mi seknul a nešel nastartovat. Resp. zacyklil se a vždycky se znovu restartoval během zapínání. Asi netřeba říkat, že to pro nás pro oba znamená jedinej možnej internet, jedinej možnej kontakt na naše lidi z nemocnice a víceméně jedinou fungující moderní technologii, která nám tu je nějak k užitku. Ty kráso .. úplně hotovej jsem tam ten telefon resuscitoval do dvou do rána, než se mi povedlo ho spustit v továrním nastavení (nedokážu si vysvětlit, proč to po třech hodinách snažení zafungovalo) a naprostym haluzem jsem si vzpomněl na přednastavení přistupového bodu internetu, takže jsem mohl dát přes noc stahovat zálohy kontaktů a některých nastavení a jít s relativně klidnym svědomím spát.

A víte co je největší masakr? Od té chvíle co jsem tu, jsem nafotil 610 fotek. A kompletně všechno se mi vymazalo.

A víte co je ještě větší masakr? Že mě zrovna včera ráno osvítilo a řekl jsem si, že si radši přehraju fotky do notebooku, ať mám víc místa na mobilu a běží mi rychlejc.

Odvážnému štěstí přeje? Dovolím si nesouhlasit, trenky ještě hnědý z Kampaly, ale štěstí se nás drželo.

Ráno jsme tedy vyrazili do ZOO, kde měl být sraz s průvodkyní. Dorazili jsme dřív, tak jsme si sedli v zoo na pláž a posnídali sledujíce marabáky, kteří se probírali odpadkama na pláži. Po chvíli dorazila průvodkyně a s ní cca 15 dalších bílejch - ruský pár (mít ještě láhev vodky v ruce, tak jsou jak z katalogu) a italští studenti medicíny, kteří jsou na stáži v Kampale. Odjeli jsme na ostrov, kde to bylo naprosto super. Nikdy mi nedošlo, jak moc nám jsou šimpanzi podobní, takže jsem se fakt královsky bavil a už se těším až vám ukážu videa, který jsme natočili z jejich krmení.

Jenom takové rychlé info - jedná se o sirotčinec, který se stará o 49 šimpanzů, kdy tři z nich (navzdory potlačení plodnosti antikoncepcí) byli narozeni na ostrově. Místní personál se stará o integraci sirotků (pytlácká činnost, zahození šimpanzi na ulici - hlavně emiráty) a o jejich návrat do přírody. Nechci to tu popisovat, holt musíte počkat na vyprávění :)

Po cestě nazpátek jsme se zastavili v tradiční rybářské vesnici, která pro mě a pro Léňu nebyla žádnou novinkou, ale jedno zjištění tam přecijenom bylo nové. Bylo to poprvé, co jsem v Africe byl ve skupině cizích bílých lidí. A ještě nikdy jsem se takhle za nás za Evropany nestyděl. Vypadalo to jak v zoologické zahradě .. většina z nich se bála dotknout místních dětí, ba dokonce někteří se jich štítili .. ale hlavně si mezi ně stoupnout a udělat fotku. Díky tomu, že jsem se tu pokaždý setkával akorát s humanitárníma pracovníkama a ne s turistama jsem nějak nabral dojmu, že je přece každý bere normálně a že naopak to vnímáme jako příležitost je opravdu poznat. Řekl bych, že jsem se zmýlil, ale zase je pravda, že jsme možná jenom natrefili na špatnou skupinu turistů.

Před cestou do Kampaly jsme se ještě zdrželi v místní zoo, což byl taky zážitek, protože nám přišlo, že ty ploty tam jsou fakt jenom na okrasu a kdyby si třeba takovej nosorožec rozmyslel, že se mu nelíbim, tak by mi to mohl vysvětlit raz dva.

Cesta nazpátek byla taky zážitek, včetně krátkého hororu v Kampale (zase jsme tam byli až za tmy), takže závidim Léně, že některých pár krizových situací na silnici prospala a já jenom doufal, že se nějak vrátíme do Buikwe živí a zdraví, protože tohle bylo moje poslední cestování tady. Až Léňa odjede, tak mě čeká už jenom jedna cesta, a to cesta na letiště, o které teda už teď vím, že se bude konat za světla.

Na emaily poodpovídám zítra, stejně tak jako až zítra přidám fotky.

Teď už se utíkám vyspat, ať jsem zítra funkční.

Posíláme pozdravy a dobrou noc!