Vale 46 - The doctor

Žlutá, modrá, černá. Třicet minut trvalo, než se na nebi tyhle barvy vystřídaly, začalo pršet a mě tak poslaly dovnitř psát další článek.

Levá třicet, pravá šedesát, pozor koza, přibrzdi si, podřaď, převýšení a potom devadesát pravá, vyhni se těm dvěma kravám, co se perou uprostřed cesty, pozor bumper, sto metrů rovně, TY VOLE CHYŤ TO OBĚMA RUKAMA!!!!

Jojo, zase jsem jel do Mbity a byl to zážitek. Po cestě tam jsem si zastavil hodně cool mladýho borce, co měl pořádný zrcadlový brejle a mašinu v docela dobrym stavu. Vůbec se s tim nemazal, což mě dost bavilo, a zároveň bylo vidět, že má řízení v ruce, takže jsem se s nim cejtil bezpečně (na evropský poměry sebevražda, na místní poměry bezpečně). To ale jenom do chvíle než se na cestě plný šutrů čumějících ze země začal drbat na nose a přitom to kropil takových 30-40 km/h. Dovezl mě před supermarket. Říkám .. kámo .. vezmeš mě i domů? .. Jojo, moc rád .. okey, tak se tady sejdeme za deset minut? ... jo může být, budu tu .. ok, ale žádnej africkej čas, za deset minut tady a pojedeme .. jo jasný. Víte .. když jsem odcházel do krámu, tak jsem fakt věřil, že tam bude čekat. Čekal jsem potom ještě patnáct minut, než jsem proklel celý zpropadený africký pojetí času a začal jsem si vyhlížet novýho řidiče. Rada pro budoucí cestovatele. Zavřete oči a na někoho si ukažte, jinak dopadnete jako já.

Řekl jsem si, že na to půjdu logicky. Vyberu si nějakýho borce s helmou (to značí opatrnost a pud sebezáchovy), s brýlemi (nehrozí nějaká zrada z prašný cesty) a normální motorkou (tuneři, co si jsou schopní na motorku namontovat velkej reprák s rádiem, by se chtěli předvádět). Ok, po deseti minutách vybírání jsem se spokojil aspoň s brejlema. Tak jsme vyrazili. Nejdřív nás málem vyklopil při tankování, protože se ukázalo, že je na něj ta motorka docela těžká. Když jsme vyrazili z Mbity, tak jsem si všimnul, že borec řídí v žabkách. A potom se ještě ukázalo, že vůbec nezná cestu, protože nás tam na prvních skalnatých výběžcích málem regulérně vysypal a já málem přepadl do zadu. Dal jsem si záležet, aby pochopil, že jestli se mi něco stane, a nebo jestli nebudu spokojenej se stylem jízdy, tak ho akorát tak nakopu do prdele, natož abych mu zaplatil. A hned jak to šlo. :)

To jsem ale přeskočil víc jak půlku dne! Ráno bylo chladný. Ale fakt jakože chladný. Když jsem vylezl ven jenom v tenoučkejch sálovejch nohavicích a svojí neprůstřelný červený vestičce, tak jsem musel konstatovat, že mi je fakt zima. Přesně jsem věděl, co to znamená. Místňáci přijdou minimálně v lyžařských kombinézách. A taky že jo. Přijdu na kliniku a všichni tam ve svetrech, bundách, mikinách. Jediný, na co se zmohli bylo - 'Jo, dneska je fakt zima!'. Sedim a čekám, kdy se začnou trousit pacienti a nebo aspoň Chris. V devět dorazila větší skupina zaměstnanců, kdy mi místní 'kazatel' (zaměstnanec jehož náplň práce je promlouvat do duše veřejnosti a pacientům HIV pozitivním - fakt to dělá jak ve středověku, stoupne si doprostřed čekárny a začne tam zuřivě gestikulovat a vyprávět) přišel říct, že si včera uvědomil, že jsme se spolu ještě nevyfotili. Jemináčku!!! Jak se tohle mohlo stát?! Šli jsme teda za kliniku a selfie z jedný strany, selfie z druhý strany, vyfoť nás tady, vyfoť nás támhle, počkej teď zase vyfoť ty mě .. úsměv a mávat!

Přiznám se, že už jsem byl dost nasranej, když jsem hodinu čekal v ambulanci, až někdo přijde a bude chtít pracovat (absolutně nikdo tam nebyl, takže jsem ani nemohl začít sám). V půl desátý přitancoval Chris v tlustý bundě a s úsměvem hodným uživatele drog mi oznámil, že máme velice mrazivý den. Nepovídej Sherlocku.

Ještě asi pět minut tam cosi řešil s místní sestrou přes imunizaci dětí (hrozně ji vadilo, že je v očekávání a Chris ji ohrožuje tim, že si tam dezinfikuje ruce a potom se to vypařuje do vzduchu - vida, tak takhle vypadá africká alternativní matka .. ). Potom jsem měl pocit, že postřehl, že už jsem fakt dost podrážděnej z toho nic nedělání a začalo se konečně pracovat.

Spektrum pacientů bylo různý .. měl jsem ale radost, že jsem poprvé v životě viděl pořádnou angínu. Vždycky mi to přišlo jako takový lehký věštění z koule, ale tadyta borka měla takový bílý ozdoby na mandlích, že jsem je mohl vidět přes půl místnosti. No, tak v tý učebnici ORL nekecali. Dál mě zarazilo, když jsem na u jedný třicetiletý pacientky na očích pozoroval arcus senilis. Nevim, jestli je to výjimka nebo ne, že to má takhle mladej člověk, na to se budu muset v Čechách poptat. :) Jako jeden z posledních pacientů přišel Fidel Castro, kdy jsem si dovolil pořídit fotku mladého Fidela s jeho maminkou. No to jméno možná trefili, páč na tý fotce vypadá, jak kdyby mě chtěl zaškrtit. :-D

Než jsem se ale vydal do Mbity, tak mě čekala jedna výzva. Osmnáctiletá borka chtěla otestovat krevní skupinu a jestli je těhotná. Laborant byl zrovna na obědě a já vycítil svou chvíli! Chris už začal vysvětlovat, že musí počkat, když jsem ho přerušil a řekl jsem mu, že to přeci zvládneme. Už když jsem vešel do laboratoře a spatřil africkou systematičnost úklidu, tak jsem věděl, že jsem se hrubě zmýlil. Nakonec jsme to všechno udělali a s jistotou starého profesora jsem tam hlásil výsledky. To že je těhotná jsem trefil, ale až ex post jsem zjistil, že jsem zaměnil pojmy s dojmy a řekl ji, že má krevní skupina A+ přitom je B+. Museli jsme ji ještě kontaktovat s novou skutečností a já usoudil, že bych měl zůstat u fonendoskopu a povídání si s lidma, než se pokoušet o ponor do dobrodružství afrických laboratoří. :)

Večer přišla Pamela, jak jsme se domluvili. Beze srandy, uvařila to nejlepší jídlo, co jsem zatím v Africe jedl (a to že Aleš je Pan kuchař!). Ryba z jezera, ugali (který nechutnalo, jak kdybych kousal bílej šutr), a zálivka z rajčat a nějakejch bylinek. Talíř jsem vylízal kolem dokola, uronil slzu a pustil se do umývání nádobí (vlastně jako doma .. Míša uvaří, Pepa umeje :-D). Když jsem tak vymýval ten obrovskej hliníkovej hrnec, tak jsem si říkal, kéž by mě viděla nějaká nadšená aktivistka anti-vac. Zaprvé by ji mohlo rozhodit, že jsem nedostal autismus z takový dávky hliníku. A za druhé by ji mohlo rozhodit, když bych ji majzl tim hrncem po škebli.

Když jsem usedal k Stoneymu a další epizodě Game of Thrones, tak koukám z okna a tam všechno žlutý! Vůbec jsem to nechápal, fakt jak kdybych se díval přes nějaký žlutý brejle! Tak jsem vyšel ven a nadšeně pozoroval všechno okolo sebe. Potom jsem si všimnul, velký bouřky na druhý straně jezera. A tak žlutou vystřídala tmavě modrá. O plechovou střechu mi začaly hrát první kapky a než jsem došel dovnitř, tak už byla bouřka nade mnou. Tma jak v pytli a teď si dám konečně vychlazenýho Stona!

Dávejte pozor, ať v tý vaší zimě nenastydnete! :-P 

Pořádně pít a krýt se před sluníčkem! 

Dobroou! :)