V hlavním městě Afriky
Sedím na posteli a koukám na svoje věci. Vůbec netušim, jak to všechno zabalim, tak jdu radši psát článek.
To cestování po Africe je prostě zážitek na celej život. Vždycky když už si myslím, že mě ničím nepřekvapí, tak ejhle .. zase mě překvapí. Ráno mě Joash přivezl do Mbity před můj autobus. Já myslel, že mě trefí. Všude na obrázkách takový luxusní busy a přede mnou stála plečka, která zažila minimálně dvě vážnější bouračky (majitel se neobtěžoval opravovat). V tomhle mám strávit devět hodin? Kufr jsem dal dolu do nákladního prostoru. Skrze nákladní prostor jsem viděl na kola. Smířenej s tim, že už asi nikdy svůj kufr neuvidim, jsem si šel nasednout. Sedačky byly takový obrovský a pohodlný, vycpaný molitanem. Prostě mi to vůbec do toho busu nesedělo. Řidič zapnul africkou hudbu, já se uvelebil do velkýho křesla a první věc na co jsem si vzpomněl byli takoví ti cikánští baroni, co sedávaj před rozpadlejma barabiznama na svejch trůnech podobnýho kalibru jako jsem měl zrovna já. Domov, sladký domov .. už jedu šluknovský výběžku!
Když jsme vyjeli z Mbity, tak na mě zase přišla přemýšlivá. Víte, když jste takhle na jednom místě, tak se adaptujete. Během chvíle vám příjde normální to, nad čím byste na začátku svraštili obočí. Já byl v týhle svojí bublině na Rusinga. Ale když jsem odjížděl z Mbity a viděl v jakých .. ehm .. jak se to řekne slušně .. no řekněme v jakym hroznym světě oni tady žijou, tak jsem si zase uvědomil, kde jsem to vlastně byl a kam se to vracím. Chvíli mi bylo blivno, když jsem si uvědomil, jak moc dobře se mám a ještě mám tu drzost si na něco stěžovat (už jsem bohužel smířenej s tim, že tohle uvědomění mě přejde po čtrnácti dnech v Evropě).
Koukal jsem se po autobusu a zjistil jsem, že nás jelo dohromady asi deset. Coto .. tohle se jim přece nemůže vyplatit ne? Afrika kámo. O půl hodiny pozdějc jsme se spojili s jiným autobusem a od tý doby vedle mě seděla nějaká pořádná african mama a já tak strávil zbytek jízdy namáčknutej na sklo s půlkou sedačky pod zadkem. Do Nairobi jsme měli dorazit v půl čtvrtý. Dorazili jsme v sedm. Mama mia. Ještě k tomu jsme dorazili do downtownu, i pro místní jednoho z nejnebezpečnějších míst v Nairobi. Taxík už byl na cestě a já jenom stál, objímal svůj batůžek a pěvně svíral držák na svym kufru. Po pár infarktech a jemném spreji v trenkách taxikář konečně dorazil. Měl jsem sto chutí se mu vecpat do auta okýnkem, ale věděl jsem, že bych tam neprostrčil kufr, tak jsem nastoupil jako civilizovanej mzungu s chladnym výrazem, že mě přeci nějakej downtown nerozhodí. Odvezl mě na místo Emeraldových apartmánů (všechno tu má skvostnej název, asi jako na Slovensku), kde jsem měl přespat u nějakýho Kenovýho kamaráda, kterej je prej slovák. Venku na mě čeká Ken, že můžeme jít dovnitř. Vejdem dovnitř a já hned hledám bílýho bratra slováka. Sedí tam čtyři afričani, všichni černí jak boty a slovák nikde. Začala teda představovačka a až asi po deseti minutách jsem pochopil, že jeden z těch černochů je onen slovák a že je vlastně teda Keňan, ale že studoval na Slovensku, kde si našel manželku a teď tu spolu žijí a mají tu rodinu, která teda odjela na prázdniny na Slovensko. Mmchdm, jmenuje se Kili :-D . Málem jsem spadl ze židle, když na mě borec spustil slovensky. Sice hodně lámaně, ale rozuměl jsem mu. Veselá banda příjemných chlapů. Ještě dorazily tři holky, co tady makají pod vedením Kena v kanceláři a šli jsme se navečeřet. Měli jsme cosi (název si ještě jednou zjistim :-D) .. byly to kousky masa jak grilovaný, tak osmažený .. prostě taková jakoby africká verze žebírek. Bylo to dobrý. Dal jsem si k tomu vínko, pivko, stoneyho (jojo doma jsem se potom podělal) a kecali jsme několik hodin, než už začala bejt krutá zima i mě a šli jsme domů.
Ráno už tu byla jenom nějaká paní uklízečka a všichni byli pryč. Čas na nějaký dobrodružství. Ještě v posteli jsem různě googlil a přemýšlel, kterej z vymyšlenejch scénářů bude ten pravej. Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazim tak, abych v jedenáct byl na hodně vzdálený straně Nairobi a že tam navštívím sloní a nosorožčí sirotčinec. Byl to skvělej zážitek. Kolikrát za život si můžete pohladit slona na chobotu, podrbat ho za uchem a plácnout ho přes zadek?
Jedinej háček byl v tom, že začalo pršet. Dál bylo v plánu přesunout se pěšky na safari walk. Podle mapy to nevypadalo tak daleko. Když jsem vyšel, tak mi navigace ukázala, že to je hodina cesty. Madre de dios. A ještě k tomu pršelo. Nedá se svítit. Tak jsem teda vyrazil. Po cestě jsem potkal nákupák a protože tam bylo i KFC, tak jsem si tam zaběhl na oběd. Šel jsem teda dál a potom přišla těžká krize. Byl jsem právě na půl cesty mezi KFC a safari, když mi střeva jasně oznámily, že potřebují akutní evakuaci. To bych nebyl já, abych neměl to štěstí, že nikde nebyl žádnej dům od safari až po KFC a všude jenom čtyřproudá silnice. Mind over body! Chtěl bych se vidět, jak vypadala moje chůze, protože jediný co si pamatuju je, že jsem neustále nadával a natahoval kroky, co nejvíc jsem se odvážil. U safari už jsem měl skoro na krajíčku a v dálce jsem zahlédnul toalety. S rychlostí Bolta a ladností Barašnikova jsem vtancoval dovnitř a den byl zase hezčí.
Vydal jsem se teda na safari walk a bylo to příjemný. Prostě procházka v přírodě, kdy na vás čas od času vykoukne zajímavý zvířátko. Nejvíc se mi líbil malej hrošík, kterej byl na dosah ruky. Jenže jak tam tak chroustal zeleninu, tak předváděl svoje hnusný obrovský zuby a já si vzpomněl na toho číňana, co zařval minulej tejden kvůli fotkám hrocha a nějakej adrenalin okolo pohlazení mě přešel. Měli tam i dost kočiček - leopardy, gepardy, lvi - ale nejvíc se mi stejně líbil obrovskej nosorožec. Ten měl tak obrovskej roh, že jsem takovej ani na PrimaZoom ještě neviděl. Cvak, cvak a jde se dál. Musim ale poznamenat, že ty zvířata tam vypadají dost ztrápeně. Takový opičky neměly moc daleko od slz. Rád jsem se sem podíval, ale po Masai Maře se těžko hledá něco hezčího.
No nic, musim se jít nějak poprat s kufrem. Zítra ještě napíšu poslední článek, takže jestli máte jakýkoliv dotazy nebo připomínky, tak mi je prosím napište (vpravo nahoře tlačítko kontakt) a já vám sem na ně rád odpovím.
Přeju dobrou noc. :)