Třínohá zebra
Dneska vůbec nepršelo, pot ze mě teče proudem, vodu piju po litrech, tak rychle napsat článek a zase se přesunout pod ventilátor.
Už od rána bylo teplo jak prase. Vzbudil jsem se celej propocenej a tak byl teplotní šok ledový vody ještě horší. Snídani jsem si dneska vychutnal víc než obvykle, ani nevim proč, asi nával optimismu. Po cestě do nemocnice jsme procházeli okolo kolejí, kde bylo evidentně rušno. Isaac na mě prej, jestli se mi někdy zdává o hezkejch slečnách, co se sprchujou .. že prej dneska měl takovej sen. No já měl dneska sen, jak jsem s kamarádama z medicíny bránil hrad před armádama nemrtvých válečníků, ale jinak si nemyslim, že bys byl nějak zvláštní. :-D
V nemocnici už jsem dobře věděl, co nás čeká. Po hodinu a půl trvajícím hlášení jsme se vydali na oddělení projít vizitu. Za 20 minut jsme udělali dva pacienty, což by při počtu 57 hospitalizovaných bylo asi na dlouhý lokte. Rozdělili jsme se teda na tři skupiny. Já, Fasil a Isaac. Každej jsme měli cca 20 mediků. Fasil projde traumata, já břicha a Isaac děti se zbytkem.
Hmmm .. tak medici povídáš .. Trochu jsem se bál, jak to bude probíhat, ale ukázalo se, že se nebojí mluvit a anglicky umí docela dobře, takže jsme šli docela plynule. Snažil jsem se jim říkat i něco navíc, zkrátka aby si z toho něco odnesli. Jedinej problém byl to jejich myšlení. Na cokoliv jsem se je zeptal, tak vždycky jako první začali chrlit ty nejmíň pravděpodobný scénáře. Něco jako když uslyšíte dusot kopyt a hned by vás napadla třínohá zebra bez černejch pruhů. :-D (Jaký časný komplikace po pravostranný hemikolektomii bychom mohli očekávat? Atelektázu plic!)
Aspoň byla nějaká sranda a já si mohl ozkoušet roli učitele. Po pár hodinách bylo hotovo, ještě jedna konzultace na interně a nebylo do čeho píchnout. Hmmm .. jdeme na drink (tím se tu chápe limonáda). Objednali jsme si v nemocniční kavárně limonády a hobití druhou snídani. Po chvíli přišla Alice s ještě jednou němkou, že prej na gyndě taky není práce, nikdo nerodí ani není co jinýho dělat. Tak jsme tam seděli a kecali, když tu se ke mně přiřítila jedna asi čtyřletá holčička a skočila mi na klína. Ahoj! Ahoj! Jak se máš? Mám se dobře! Kdopak jsi? *nějakýjménocoužsinepamatuju* A ty? Já jsem Josef! A tam už moje svahilština skončila. Chvilku nás tam pozorovala a potom stejně bez varování zase seskočila z klína a odběhla. Myslel jsem, že tím to skončilo, ale za pět minut přiběhla a vrazila mi do klína svojí malou cca roční sestřičku. Ok , s tou už jsem si nepokecal .. za pár minut přiběhla jejich mamka, vzala jak jednu, tak druhou a odešla s nima pryč omlouvajíc se při odchodu. Nic se neděje, přijďte zase! :-D
Ještě jsme chvíli jsme se potloukali na JIPce a oddělení, upravovali nějaký rány a hadičky .. Byla jedna odpoledne, no nic, jdeme domů, kdyžtak dojdem zpět. Měli jsme můj oblíbenej oběd (omeleta s bramborama nahoře - viz fotky), tak jsme se natloukli a potom kecali. Už ani nevim jak, ale začali jsme kecat o prezidentovi, vládě, svatbách atd. Isaac mi líčil jeho svatbu. No já se chechtal, až se za břicho popadal. Ty jejich divný tradice fakt nemají chybu :-D Počkejte, až vám to převyprávim!
Kecali jsme asi dvě hodiny a jelikož se můj pobyt chýlí pomalu ale jistě ke konci, tak jsem chtěl něco produktivního dělat. Buď se infiltrovat do zdejšího výzkumnýho centra malarie, kde mají fakt luxusní bazén a nebo jít objevovat místní trhy. Isaac že se na bazén necítí .. ok .. jdu do města a zejtra půjdme do bazénu (kdyby mě chytli a měli s tím nějakej problém, tak ať jsme v tom ve dvou :-D).
Chodit po hlavních ulicích je pro blbečky. Míša i mamka dycky špatně nesou tyhlety moje experimenty, ale mě to hrozně baví. Zkrátka jsem si řekl, jakým směrem přibližně bylo ty trhy kolem kterejch jsem projížděl před týdnem a vydal se mezi baráčkama a zahradama hledajíc cíl svojí cesty.
No nebudu kecat .. nebyla to úplně nejjistější tůra, obzvlášť jsem o sobě začal pochybovat, když jsem tam někomu opakovaně vlezl na dvorek, ale konec dobrý všechno dobrý. Potom nastal nekonečnej řetězec smlouvání a zdvořilostních frází ve svahilštině. Nejednou se mě pokusili opravdu nekřesťansky natáhnout, ale na to jsem byl připravenej takže tůdle přátelé!
Už se začalo stmívat a jelikož mám svůj život rád, tak jsem se rychlejc vydal domů. Risknul jsem to trochu jinejma uličkama, ale vyplatilo se! Ušetřil jsem tak 50 metrů :-D
Po cestě domů jsem potkal skupinu dětí, co ze mě byla úplně vedle. Něco na mě hulákali, skákali okolo a chtěli si se mnou plácnout. Čas na první selfie! Do řady a úsměv!