Terénní klinika

Medicínsky asi největší nuda v uplynulých dvou měsících, ale i tak to byl ten druhej nejlepší den tady.

Asi si říkáte, jak je to možný. Medicína to totiž byla úplně primitivní, ale za to úplně jiná. Dnešek byl totiž už dlouho očekávanej. Domluvil jsem se s Grace a Ramulah, že s nima pojedu do terénu očkovat malý dětičky. Byl naplánovanej ostrov na Viktoriině jezeře a já se nemohl dočkat.

Ráno už na mě v osm klepala Grace. Když jsem zareagoval, tak byla překvapená, že už nespím. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak mi došlo, že místňáci když jsou vzhůru, tak zásadně nezavírají dveře. Já je mám celej den otevřený, ale když se setmí, tak je zavřu a otevírám až při ranní hygieně (kvůli komárům).

Seběhl jsem teda rychle na kliniku, kde už čekala další sestra a nasadil jsem smrtelné tempo, aby za mě nikdo nemusel dodělávat vizitu. Stihl jsem to za půl hodinky (snažil jsem se nic neodfláknout, jenom to prostě zrychlit) a v 9 už jsem byl nastoupenej se svačinou v batůžku před klinikou. Dva měsíce tady a pořád nepoučitelnej. Ve čtvrt na deset mi přišla říct sestra, že čekáme až dorazí ředitel, aby nám mohl zavolat řidiče a dal klíčky od auta. James dorazil až v půl desátý a stejně se čekalo až do desíti, než dorazil řidič. Vzhledem k tomu že za mnou chodily sestry co pět minut, jestli jsem najedenej, tak jsem dostal strach, že tam nikde nebude žádný jídlo, a tak jsem si sběhl ještě pro chapati, že ho rychle do sebe naložim. Udělal jsem ale chybu, že jsem si ho vzal do čekárny, kde jsem pobavil skoro všechny maminky s dětma (očkovací den) a sestry zrovna tak. Ok, tak teď už vim, že chapati se k pozdní snídani nejí.

Vyjeli jsme teda na cestu v africkém stylu. Na sedadle pro spolujezdce jsem seděl spoečně s vrchním uklízečem a vzadu seděli dvě pořádný ženský, Ram a mladej budoucí klinik Derreck.

A tady máme jeden ze dvou důvodů, proč byl ten den tak skvělej. Okamžitě jsem stáhnul okýnko, přestal vnímat okolí a zase se mlčky nechal unášet nádhernou africkou krajinou.

Po cca hodině cesty jsme dorazili na místo. Byli jsme naprosto mimo civilizaci. I místňáci se podivovali tamním podmínkám (bohužel to složitý jméno místa už jsem zapomněl).

No a pak začala medicína, jak žádná jiná. Nejdřív začali tvrdit, že před prací se nejdřív jde na tůru. A já tam v nemocničních bačkůrkách. Naštěstí tůra v jejich pojetí znamená ujít 50 metrů, naskákat do loďky, udělat asi tak 60 fotek na všech 6 mobilů a jít pracovat. Po cestě už se nám ztratil uklízeč, kterej zaběhl do místního rozhlasu, kde jim začal něco vykládat. Jenom podle intonace a frázování mi bylo jasný, že fakt ví jak na to. Zničehonic se Ram začala smát. Říkám čemu se směje .. a ona že prej tam vykřikuje - Kondomy zdarmy pro všechny! Pánský i ženský! HIV vyšetření zdarma pro všechny! Malárie vyšetření zdarma pro všechny! Léčba malárie zdarma pro všechny! .. Tak takhle se na ně musí ..

Dorazili jsme pod obzvlášť velkej strom, rozmístili 6 plastovejch židlí a začali improvizovanou kliniku. Měla 4 stanoviště. Na jednom byla výdej všech prášků (Ceftriaxon, ACT, Paracetamol, Metronidazol, Mebendazol, Prazikvantel a Amoxycilin), kondomů a očkování. Na druhém byla 'laborka', kde se jely jenom rychlotesty na malárii a HIV. Na třetím měření tlaku a zbytek medicíny. Na čtvrtém seděl vrchní uklízeč (bohužel má složitý africký jméno, takže si ho ještě nepamatuju) a zapisoval všechny vyšetřený. Já trávil nejvíc času na třetím stanovišti, kde jsem pořád do kola měřil tlak a vyšetřoval pacienty, když měli něco, co Ram nezvládla zdiagnostikovat z první dobrý.

Možná to zní jako nuda, ale představte si, že jste uprostřed bushe, tentokrát do slova a do písmene. Všude kolem vás pobíhají děti, dospělí, krávy, kozy, psi. A vy tam do toho poskytujete zdarma možnost léčby, kterou si nikdy nemůžou dovolit (ať už léčbu samotnou nebo se aspoň dopravit do nějaký nemocnice), a nebo o ní prostě ani nevěděj. Chvílema jsem měl husinu, nedokážu si představit větší definici humanitární pomoci a jsem sakra rád, že jsem měl možnost takhle aspoň ten jeden den strávit. Obzvlášť roztomilý byly malý kůzlátka, který se nám tam neustále pletly pod nohy. :-)

Jenže zhruba po dvou hodinách začala velká bouřka. Nevim, jestli to bylo tím, že to bylo na jezeře, ale byla jedna z největších, co jsem tu zažil, takže jsme posbírali věci a strčili nás do nějaký chaty, ať pokračujeme tam. Chvílema jsem se smál a říkal Ramle, že bílýho šamana tu ještě neměli (kdybyste viděli ty chatky .. :-D ).

Byli jsme tam až do půl šestý do večera. Ještě ale podotknu jednu věc. Tím že to je lokace naprosto odříznutá od světa, tak drtivá většina obyvatel nikdy neviděla bílýho. Některý děti reagovaly naprosto hysterickym záchvatem, některý smíchem a některý se ke mně pomalu přibližovaly zezadu a zkoušely, jestli jsem opravdickej nebo nevim, proč se mě vždycky dotkly a zdrhaly pryč. Takže jsem si užil i spoustu srandy s dětma, který jsem se snažil přinutit, aby se mě nebály. Během vyšetřování tam přišla maminka, jestli si na ní a na její dítě vzpomínám. Jelikož mi všichni přijdou stejní, když nepočítám nemocniční personál, tak jsem se omluvil, že fakt nevím. Ale když jsem se pořádně zadíval na dítě, tak mi to došlo. Byl to ten chlapeček, o kterym jsem vyprávěl asi 2-3 tejdny nazpátek, že spadnul do vařící polívky. Měl to krásně zahojený a z větší části už mu to pigmentovalo, takže to nebude zas tak poznat. To že jsem ho mohl takhle vidět pro mě bylo větší odměnou než cukrová třtina, kterou jsem tam od nich dostal.

Po cestě nazpátek jsem teda zase vypnul a jenom když jsem zaslechl 'mzungu mzungu', tak jsem automaticky mával. Kousek za vesnicí na mě ale nějaký dítě něco zařvalo a všichni v autě začali tleskat a hrozně se smát. Okamžitě jsem se zeptal, co dítě říkalo. A že prej řvalo: 'Indián, podívejte! Indián!' . Ty kráso .. takže mzungu, Matovu, chlap bez kůže, terorista, Dr. Jesus a teď ještě indián. Tak to jsem zvědavej, co přijde příště.

Posílám pozdravy a dobrou noc!