Pozdrav od Kena

Poslední pondělní džihád za mnou a já už se začínám balit.

Ráno bylo horký, takže jsem se stihnul splavit už během snídaně, která se skládala z toho snad nejhnusnějšího chleba, co jsem kdy jedl (zase jsem měl chuť experimentovat a koupil jsem si jinej než obvykle à idiot). Nic z toho mi ale neubralo na náladě, páč jsem věděl, že tohle jsou moje poslední dva dny tady a že je třeba si je užít.

Dlouhou dobu na kliniku nikdo nepřicházel a byl jsem tam jenom já s Danielem. Probrali jsme snad všechno, co bylo možný a teprve někdy okolo půl desátý přišel sluníčko Chris se slovy, že jde dneska pozdě. Fakt? Nene! Hned po dosednutí mi říkal, že dneska budu hodně fotit a tak. Vůbec jsem netušil proč a pak z něj teda vypadlo, že přeci proto protože odlítám. Tak proto si vzal tak krásnou košili :-D Vysvětlil jsem mu, že dneska určitě zase bude náročnej den, tak že se vyfotíme a zítra.

S náročným dnem jsem se trefil. Až do dvou jsme se skoro nezastavili, ale tentokrát mě to neznavilo, jak říkám .. poslední dva dny. Jsem názoru, že by to tu mohli přejmenovat na dermatovenerologickou poradnu, protože tohle spektrum nemocí dneska měla drtivá většina pacientů. Kapavka, kandidóza, syfl, HIV, herpes .. Zkrátka skoro všechno, co může napadnout podvozek. Na tyhle srandy už jsem docela imunní, ale ty vyrážky jsou fakt hrozný. Nejhorší na nich je, že jsou převážně hnisavý a že je převážně mají malý děti. A to je jeden z důvodů, proč bych nikdy nechtěl dělat pediatrii. Pohled na dítě s čerstvejma vředama, co brečí a brečí .. to je zralý na panáka .. S některejma dětma jsem se ale i pobavil. Nejvíc asi s klučinou co se jmenoval Joseph Otieno. Už jenom Borovka mu tam chyběl a byl by to můj true african brother. Během dne mě ještě dostala jedna sedmdesátiletá babička, která přišla v županu. Módu tu řeší opravdu jenom ty největší fajnovky a tak tu každý nosí oblečení, jak potřebuje. Borka mi teda přišla v šedym županu, že má horečku. OK, mrknem na to babi! Jeden z poledních pacientů byl další Fidel Castro. Kolik jich tu máte? :-D

Po nemocnici jsem uháněl sehnat motorkáře, aby mě hodil do Mbity a já ještě stihnul market, kterej má otevřeno do čtyř. Bohužel jsem narazil na nějakýho mladýho cápka, co měl zbrusu novou motorku a tak to tam lámal kámen nekámen, hrbol nehrbol. Během jízdy jsem si vzpomněl na dětství a na Tonďákovýho oblíbenýho motorkáře, co si říkal Nofear. Tak jsem ho otituloval African Nofear. Se štěstím jsme teda dorazili v pořádku a já mu dal požehnání, ať jede pryč, nazpátek jsem byl odhodlanej, že si vezmu někoho jinýho. Nakoupil jsem si věci, co potřebuju až do svýho odletu a potom jsem si skočil koupit jízdenku na bus do Nairobi. Nakonec mi to jede v 7:30 a ne v 5:00, jak mi tam nakecal nějakej šašek minulej tejden. Ještě jsem se šel mrknout po nějakých látkách, ale borky po mě chtěly 2,5k, což je zlodějina. V Kisumu byla jedna za 800. Neměl jsem náladu smlouvat ani bejt milej, prostě jsem jim řekl, že to je moc, že jim to ani náhodou nezaplatim a šel jsem.

Po cestě nazpátek mě vezl nějakej strejda, kterej jel tak v pohodě pomalym tempem a celou cestu se mnou kecat. O počasí, délce dne a noci v ČR atd atd. Když jsme probírali svahilštinu, mzungu a jak se na to tvářím, tak jsem mu zmínil blog, kterej má mzungu ve svým názvu a slíbil jsem mu, že vás všechny budu pozdravovat. Takže zdraví vás Ken z Mbity! :) Ale i s Kenem jsem měl na chvíli vrásky na čele, protože to borec kropil průměrně 40 km/h a pak se rozhodl, že si musí zavolat, tak za jízdy vytáhl mobil, zpomalil na 30, jednou rukou řídil asi tak celej další kilometr. Jakmile to vyřídil, tak se jelo dál. Dokonce mi dneska poprvé během jízdy uletěla kšiltovka. Tak jsme se pro ní museli vracet.

Doma už jsem jenom kecal s chlapama z kliniky a potom se šel zabalit. Zabaleno jsem měl cca za 20 minut i se všema dárkama. Easy.

Během psaní článku přišli nějací dva borci ke mně na terásku a bez optání začali stěhovat stůl a židle. Čuměl jsem jak puk, ale nic jsem neřekl. Potom jeden zašel za roh a postavil doprostřed verandy nádherný zelený žihadlo, který vypadá, že by se spíš hodilo na pořádný německý silnice než na tu pohromu tady. Po chvíli přišel Joash, aby se se mnou domluvil, v kolik mě poveze na ten autobus. Během rozhovoru z něj vypadlo, že to žihadlo venku je nová motorka kliniky, kterou tu mají na převozy vzorků a pacientů. Jojo mami, bojíš se správně .. myslím, že zejtra hodím slovíčko s Joashem a trošku si ji tu kolem nemocnice vyzkouším. :-P

Posílám jeden z posledních pozdravů od Jezera hrochů a přeju dobrou noc. :)