Pole sana mzungu, pole sana.

 To bych nebyl já, kdyby mě nepotkaly komplikace na poslední chvíli.

Omlouvám se, že jsem včera nenapsal slíbenej článek. Šetřil jsem si ho celej den, že ho napíšu na letišti, jenže tam nastaly problémy a už jsem to nestihnul. Nebudu ale předbíhat.

Do Dar Es Salaamu jsem měl cestovat s Alicí. Koupil jsem nám lístky na 6:00 na autobus, abychom s přehledem dorazili za denního světla. Budíka jsem si nachystal už na pátou s tím, že Alice domluvila s nějakym farářem, že nás hodí na autobusový nádraží. Jelikož jsem se dobalil až někdy ve dvě ráno, tak jsem se vzbudil v pět rozbitej jak cikánský hračky. Převaloval jsem se v posteli a slyším, že před naší bránou někdo zastavil. Troubil tam a neustále něco halekal ve svahilštině. Hmmm, to je divný, že by se něco dělo a museli bychom vyjet dřív? Přijdu tam a borec říká, že je tady teda pro mě a že mě vezme do Dar. To bude asi omyl, myslel jsi na nádraží ne? Nene, že mu baba Gingo řekl, aby mě ráno vzal do Dar. OK, ale vezmeme i Alici. Nene, tu ne, jenom tebe. Kámo .. buď oba nebo nikdo, deal with it. Nabrali jsme teda překvapenou Alici a vyrazili na cestu. Sice jsme vyhodili peníze za autobus, ale to pohodlí bylo nesrovnatelný. Cestovali jsme klasickym africkym land cruiserem (což je pro mě vždycky zážitek) a i když cesta byla úmorná (trvala cca 12 hodin), tak jsme měli aspoň klimatizaci.

Cestovali s náma ještě nějací dva novináři z Keni, co se zaměřujou na věci s medicínou spojený. Hned začali tahat témata jako Trump a Putin .. nevim .. v těhlech věcech se podle mě moc nevyznám, ale bylo jasný, že tihle borci jo. Zajímavej pokec a hlavně jsme vyměnili kontakty, že mají docela velkej vliv na východním pobřeží Keni, takže když budu chtít zase něco spáchat, tak že se mám ozvat a že prej mi něco najdou na míru. To je slovo do pranice!

Když jsme kolem pátý dorazili do Dar, tak jsem poprosil řidiče, aby nás hodil na místo našeho ubytování. Skrze Míšu jsme měli zařízený ubytování nedaleko letiště, skromný, ale s teplou vodou, dvěma velkejma postelema, elektřinou a hlavně klimatizací. No a pak začalo dobrodružství. Ukázalo se, že google maps vůbec nejsou aktualizovaný, takže podle nich tam byly ulice, který v realitě neexistovaly. Bloudili jsme tam v extrémně hnusný čtvrti asi půl hodiny, potom že to půjdeme prozkoumat pěšky společně s Alicí a jedním z novinářů. Alice se úspěšně propadla do bahna až po kolena, takže supr zálěžitost. Proč jsme nezavolali tomu, kdo nás ubytovává? Zavolali jsme pětkrát, ale nezvedala nám to. Když se konečně po hodině telefonování ozvala, tak popsala cestu řidiči, a to její místo bylo o 340 metrů jinde vzdušnou čarou. Prostě dala blbou lokaci na mapu. Ještě že je čeština, tak krásně rozmanitej jazyk a já si mohl pořádně ulevit. :-D

Dorazíme na místo.. Muslimská rodina, 7 dětí, jeden mladík, manželka, manžel nikde a hlavně nikdo z nich neuměl ani slovo anglicky. Rukama, nohama .. ani to nepomáhalo, což mě začínalo těžce vytáčet protože s timhle jsem problém v Africe nikde neměl. Nakonec jsme se pomocí google translatoru domluvili, že zavolá jedný kámošce, co snad umí anglicky. Lámaně jsme se dozvěděli, že tam nikdo neumí anglicky a že ona ji pomáhá s AirBnB. No co už .. vešli jsme před náš apartmánek a pod schodama do něj tam hodovaly krysy. OK. Vejdeme dovnitř, nejde světlo, nejde elektřina. Není tam moskytiera. Alice byla na pokraji nervovýho zkroucení. Dal jsem limit do osmi a jestli se nerozeběhne elektřina a voda, tak na to kašlem a jedeme do hotelu do centra. Nic se nezměnilo, majitelka nám vůbec nebyla schopna předat informace, všechny domy okolo fungovaly. Auf wiedersehen. Zařídil jsem uber, zabookovali jsme hezkej hotel přes internet (Alice tam má díky mamce nějaký slevy, tak to přišlo vhod) a vyrazili jsme na cestu. Když jsme nasedali do uberu, tak jsem v dálce viděl, jak se rozsvítilo. Klasika. Nic, jedeme.

No co vám budu povídat. Příjemná změna lehnout si do normální postele, osprchovat se teplou vodou a usínat v klimatizovaný místnosti. Ráno jsem netušil, která bije, myslel jsem si, že už jsem doma :-D

Na sobotu jsme měli naplánovaný nákupy a menší průzkum Dar es salaamu. Možná bych měl ještě zmínit, že jsme využili toho, že bylo to AirBnB zaplacený, takže jsme si tam aspoň nechali kufry. Nákupy šly mizerně :-D. Po několika nachozených kilometrech a maximální snaze o pomoc na googlu jsme objevili jenom jeden malinkej obchod s tradičníma věcma, jinak nic. Dokonce jsme se vydali na místní šílenou tržnici. Zážitky do konce života :-D.

Kolem čtvrtý večer, už nám začalo bejt fakt blbě, protože bylo celej den osvěžujících 39 °C ve stínu. Řádně ogrilovaní, propocení, smradlaví a taky spálení jsme došli na naše původní ubytování. Že nás za deset babek hoděj na letiště, okaaa. Pobalili jsme a vyrazili na letiště. Vevnitř byla taková kosa, že jsme tam vydrželi sotva 15 minut .. klimatizace tam běžela naplno. Tak jsme seděli pár hodin před letištěm, kecali jsme a docela to uběhlo.

Když jsme kolem jedný ráno přistoupili k checkinu, tak nás čekalo napříjemný překvapení. Hmhmhm .. Alberani můžete jít, Borovka vy musítě zaplatit sto euro za batoh. WTF? No máte povolenejch jenom dvacet kilo a váš batoh má 24. 25 euro za kilo. V letence mám napsanejch 40 kilo, ale už tam nepřipsali, že to je 20+20, logiku to nemá, ale prostě to tak je. Nejdřív jsem to zkusil po dobrym, bez efektu. Po zlym .. bez efektu. Naštěstí se mu líbila Alice, takže to tam s nim nějak začala komunikovat, že vlastně pojedu na její zátěž letadla. Hoši moji afričtí, prosím dopravte mě už do země, kde to nějak normálně funguje, díky! :-D

Tohle vyjednávání zabralo asi tři čtvrtě hodiny, takže jsme do letadla nastupovali jako poslední a hned se letělo (zdrželo nás ještě vyplňování nějakejch pošahanejch formulářů před odletem ze země).

V Turecku se jim zase nelíbilo, že mám v batohu malarone a stetoskop. Dokonce jsem musel podstoupit celotělovej rentgen a zapínat počítač. Asi mám už vousy jak terorista, co je tam všechny odbráskne fonendoskopem :-D.

Teď už sedím v letadle na cestě do Čech a jenom čekám, co bude za problém v česku .. :-D

Tak či onak se tím moje vyprávění nachýlilo ke konci.

Další menší pobyt v zemi neomezených možností ve východní Africe. A že by mě to omrzelo? Ba naopak! A tady přichází již moje tradiční rada všem čtenářům. Máte šanci kamkoliv vyjet? Neseďte na zadku a vyjeďte. Když to budete odkládat, tak se nikdy neodhodláte a to by byla ohromná škoda. Můžete pomoct, můžete se něčemu naučit a zažít takový věci, o kterech si myslíte, že ani nejsou možný. Tak na co čekáte? :)

Když se ohlédnu za tímhle, tentokrát o něco kratším pobytem, tak musím říct, že to bylo o 100% něco jiného než jsem čekal a zrovna tak jsem fungoval úplně jinak než v předchozích projektech. Obzvlášť se mi moc líbilo, že jsem konečně fungoval v rámci většího týmu, takže to byla víc týmová hra, než jsem byl zvyklej. Jsem nadšenej! Jestli máte zájem o bližší osobní obsáhlý vyprávění s fotkama, tak určitě doražte 1.12. v 15:00 do Velkého Šenova do kina. :)

Cestovat po světě a čelit různejm výzvám je jedna věc, ale být v pozici někoho blízkýho, co tam s váma není je věc druhá. A proto bych chtěl moc poděkovat rodině, zejména pak rodičům, za jejich pevný nervy a neustálou podporu ve výjezdech na rovník.

Speciální poděkování patří Míše, která se mnou má ještě pořád svatou trpělivost a podporuje mě v těhlech akcích. :)

No a závěrem moc děkuju Alešovi za to, že mi to tu ukázal z toho správnýho pohledu.

Mzungu přistává, slyším první český nadávky, jsem doma.

Asante sana Afriko a někdy zase na viděnou!