Hurá do práce!
Tak mám za sebou první pracovní den a zážitků je tolik, že bych mohl vyprávět několik hodin v kuse.
Včera jsem spal jak dudek. Kufry dovezli okolo půl devátý večer a jenom co jsem si vybalil, tak jsem zalehl a spal až do osmi rána. S Chrisem jsme se dohodli na půl devátou, takže než jsem se rozkoukal, tak jsem nestíhal a měl 5 minut zpoždění, což znamená, že jsem tam byl pořád o 10 minut dřív než průměrnej afričan.
S potěšením jsem zjistil, že čekárna už byla narvaná k prasknutí, takže o práci nebude nouze. Nejdůležitější a taky nejradostnější ale bylo zjištění, že Chris nemá problém s tím, že se chci aktivně zapojit, takže papíry píšu kompletně já a Chris mi překládá místní řeč, kdy u vyšetřování se střídáme po pacientech, aby to bylo spravedlivý.
Tím, že jsem v Ugandě na OPD (něco jako takovej obvoďák sídlící v nemocnici) kromě sotva čtyř dnů ani nepáchnul (když nemáte svýho tlumočníka, tak jste tam k užitku asi tak stejně jako kytka v čekárně - hezky se na vás kouká, ale to je tak všechno), tak jsem si asi nějak vsugeroval, že se tam řeší rýmičky, kašlíky, maximálně lehká pneumonka. Afrika kámo! Hned první pacient přišel s tim, že zhubl 12 kilo a má krvavý průjmy. A tak jsem potkal svýho prvního pacienta s entamoebou na návštěvě. Problémy, se kterejma pacienti přicházeli, byly fakt všelijaký, až se mi Chris začal okolo poledne omlouvat, že je to dneska tak náročnej den. Ha! Já byl šťastnej jak blecha, protože abych se přiznal, trochu jsem se strachoval, abych tu měl dostatek práce :). Práce až nad hlavu, takže super!
Ještě vám ale musím říct pár kuriozit, než přeskočim k dalšímu tématu! Jak jsem předeslal, pediatrie tu bude až nad hlavu a dnešek to jenom potvrdil. Dospělých pacientů jsme neměli víc jak deset. Jeden z náročnějších případů byla i malá holčička, na který bylo vidět už od dveří, že je dehydratovaná. Tak jsme ji rehydratovali, vyšetřili, parazita našli, od nás dostala léky, od táty banán a šla domů. Zároveň jsem u ní taky slavil svůj první úspěch, kdy jsem dítě z panického pláče (holt asi je moje vousy nějak děsí) dostal do stadia plácnutí si :-D. Taky mě docela odzbrojila jedna slečna před pubertou, která přišla s tim, že jde na převaz rány. Pro mě velký vzrůšo, první rána, na kterou se můžu podívat a ošetřit ji. Ptám se .. copak jsi dělala .. ona že se bouchla o dveře. Tak jsem se v duchu usmál, jestli mi tu sekretářka hlásí jak nějakou velkou chirurgickou ránu to, že se holčina bouchla o dveře. Tak jsem sundal krytí a nestačil se divit. Holčina totiž asi bydlí v atomovym krytu, jinak si nedokážu představit z čeho mají doma dveře. Laterálně na holeni měla ránu cca 2x2 a centimetr hlubokou. Kolem dokola nekrózy, takže když jsem přestal koukat jak péro z gauče, tak jsem se pustil do práce a přes pár slz jsme došli zdárného konce a doufám, že slečna ještě přijde na kontrolu, jak jsme se domluvili.
Těsně před obědem přišel malej klučina, kterej mě taky odrovnal charakterem svýho zranění. Pral se s kamarádem ve škole a ten druhej kluk cituji - 'použil své zuby jako zbraň'. Na levý tváři pod okem měl opravdu hlubokou krvácející značku od kamaráda. No tak jsme oba kluky vyšetřili na HIV, ošetřili ránu, dostal tetanovku a šli společně zpátky do školy. Asi jinej gang.
Kolem jedný už jsem začal mít hlad jak vlk, tak že se skočim najíst. K této traumatizující události se dál nehodlám vyjadřovat, posuďte sami ve fotkách :-D.
No po obědě jsem utíkal do baráčku pro ochucenou proteinovou sušenku, abych pocitu zasycení dodal aspoň nějakou chuť na jazyk. Když jsem se vrátil na kliniku, tak jsme ještě chvíli pracovali, ale jelikož už nebylo moc pacientů, tak jsme s Chrisem hlavně kecali. S potěšením můžu říct, že je na afričana fakt dost organizovanej a když jsem viděl, jak má seřazenou skříň s lékama, tak jsem ho podezříval ze stejný OCD, kterou trpim taky.
Po klinice jsem pozval Kena na kafe. Přišel o třicet minut později .. achjo .. african time ...
Kecalo se kecalo až začal vyprávět, kterak hroši vylézají z jezera, aby jim sežrali zeleninu tady na farmě v areálu - cca 50 m od baráku, kde jsem ubytovanej. Hahaha, to jsem se nasmál. Když začal vyprávět, že je ale problém sehnat sponzora, aby sehnali speciální plot proti hrochům, tak jsem pochopil, že si ze mě borec asi šoufky nedělá. A když to zakončil tim, že ráno zrovna byl hroch na farmě, ale že jim toho naštěstí moc nestihl sežrat, tak jsem se zařekl, že na příští projekt si vezu winchestrovku. Madre de dios. Takže hroši mi tu defacto okusují záhony za barákem :-D To prostě nevymyslíš :-D Sice se jich bojim, ale stejně doufám, že tu nějakýho uvidim .. co si budem .. safari je drahá záležitost :-D
Po kafíčku jsem hecnul sám sebe (kromě cestovního kufru jsem před odletem vážil i sebe) a šel běhat. Pro místní to byla stejná show jako kdyby přistávala A380ka na hladině jezera, takže jsem kromě hubnutí pobavil půlku vesnice.
K večeři snad dodám jenom to, že jsem to jedl rukou a opravdu jsem všechny ty dnešní porce snědl.
Jdu se osprchoval a potom jdu k Joshovi do hospody na kolu. Josh je místní šéf projektu, kterej má zároveň hospůdku na pláži, takže díky ní, mám celou dobu naplněnou ledničku pitím a jenom si dělám čárky na papír, který mu na konci pobytu zaplatim (za vodu cca 11 korun, za ochucený cca 15 korun).
Posílám pozdravy od jezera hrochů a mějte se hezky! :)
PS: Do fotek jsem dal hlavně fotky baráčku, ve kterym bydlim, protože se mě na něj ptalo už x lidí.