Okinyi jede domů

Tak už si dávám kafe v Istanbulu a čekám na přestup do Prahy. Čas poohlédnout se za posledním měsícem.

Mám za sebou další měsíc v rozvojový zemi Afriky a zase můžu říct, že to jsou zkušenosti a zážitky na celej život. Když nad tím dokola přemýšlím (a vůbec netuším, jak to přenýst sem do psaný podoby), tak cejtim jenom vděk, že mám tu šanci takhle vyjet, pomoct a ještě něco zažít.

Takže začnu hned jedním doporučením všem čtenářům, kteří si pohrávají s myšlenkou někam vyjet. Neplánujte, neuvažujte, nevymlouvejte se a vyjeďte. To co jsem tam každej den prožíval a viděl nikdy v Evropě nezažiju. Nemluvím jenom o tuberkulózách, parazitech, HIV pacientech .. mluvím o tom, jak tam žijou, jaký jsou jejich starosti, co vnímají jako svoje problémy a jaká je jejich představa o zbytku světa. A během toho uděláte i dobrou věc, tak nad čím ještě přemýšlíte? :)

Čím víc se seznamuju s jejich světem, tím víc vidím, v jak úžasný zemi žijeme a jak perfektně je o nás státem postaráno. Děti nekončí na ulici .. kdo aspoň trochu chce, tak vždy může dosáhnout solidního vzdělání a politika? Naši politici jsou štědří králové v porovnání s těma borcema, co mají na svědomí špatnej stav těhlech zemí. Jenže kromě těhlech věcí taky člověk postupně poznává, že za určitou část jejich bídy nesou odpovědnost sami afričané. Jak rád říkávám, chybí jim naše evropský sebemrskačství a pracovní nasazení (zato tradicemi jsou svázání skrz naskrz), takže z mého pohledu to není úplná náhoda, že to u nás funguje líp.

Ale i přes tohle všechno chci vyseknout místním poklonu. I přes to, v jakých podmínkách žijou, jaké možnosti mají, jaké problémy řeší, tak málokdy ztratí svůj úsměv a infekční dobrou náladu. To se potom hodně promítá do jejich komunikace a vztahu k pacientům, za což je obdivuju a doufám, že si to budu pamatovat a často připomínat.

Dál bych chtěl vysmeknout poklonu lidem z organizace Centrum na rovinu. Když jsem viděl komplexnost projektu (sirotčinec, školka, základní škola, střední škola, rybáři, farma, klinika, zajištění vody, zajištění jídla .. ), tak mi je jasný, že to musí bejt problém za problémem,. Oni se s tím však potýkají na výbornou, a tak vám držím palce v týhle smysluplný činnosti, ať to šlape i nadále! :)

No a samozřejmě chci vysmeknout poklonu i vám čtenářům. Moc dobře vim, jak mi to psaní nejde, ale ani to vás neodradilo a dál jste četli můj blog. Moc vám za to děkuju! Je skvělý otočit se za svým dnem a zhodnotit ho, popřípadě poučit se ze svých chyb, který si tak uvědomíte (v ČR bych se k tomu nedokopal ani za zlatý prase :-D). Snad jsem vám aspoň trochu umožnil skrze řádky nahlédnout do jejich světa, aniž bych vás u toho unudil k smrti. :)

Samo sebou chci tímto poděkovat i svým rodičům, že mi umožnili nastartovat tyhle moje akce v Africe a že i přes prvotní šokové reakce (který rodič by je neměl že .. ) mě vždy podpoří v mojí činnosti.

Obzvlášť velké díky i mojí Míše, která už to tak se mnou má těžký, natož když odjedu přes půl světa. :)

Díky celé rodině, kamarádům, známým .. stejně jako všechno ostatní, bez vás by to nešlo!

Na závěr chci vzpomenout Aleše .. Díky, žes mi to tu ukázal z tý správný strany! :)

Ani zdaleka jsem nepřevyprávěl všechno, co jsem zažil (ať už z důvodů abyste o mě neměli zbytečně strach, tak i z důvodů, aby bylo co vyprávět), takže vás všechny srdečně zvu na moje nejobsáhlejší vyprávění 1.9. od 16:00 v Kulturním centru v Šenově. :)

Tečka. Mzungu jede domů.

Asante sana Afriko a zase někdy na viděnou.