Náročnej začátek týdne
Ne vždy je zrovna posvícení, někdy se to všechno sejde a den stojí za prd. Však to taky znáte.
Dnešní den nezačal zrovna nejlíp. Ještě než jsem stačil vykročit levou nohou z postele, tak jsem se v noci několikrát vzbudil s nepříjemným pocitem z divnejch snů. Nemyslim tim sny, kdy mě Bureš honí po interně s učebnicí v ruce a řve, že jsem tu státnici nedal .. Myslim tim divný .. něco je jinak a vy nevíte co, jenom vám z toho není dobře. Naposled jsem tohle měl v Ugandě díky lariamu, co jsem tam zobal. Shit happens, přeci si tím nenechám zkazit den. :-)
Udělal jsem si teda ranní kafe, zakousl si pečiva a vyrazil na kliniku. Jelikož je pondělí, tak se dal čekat velkej nával pacientů. A taky že jo. Pacientů bylo fakt požehnaně a kromě jedný pauzy, kdy už jsem si prostě musel odběhnout aspoň pro proteinovou tyčinku, jsme se nezastavili ani na moment. Ale i tak .. všechno se to táhlo jak tři dny dohromady.
Hned druhý pacient dne byla slečna, která je stejně stará jak já. Příští měsíc očekává narození prvního děťátka. Na kliniku přišla ráno s ustaranou maminkou, že už poslední tři dny necítí pohyby dítěte a že jí bolí v podbříšku. Tak jsem vyhmátnul děťátko, čapnul fetoskop a poslouchal. Břicho jsem obkroužil kolem dokola, i když už jsem dobře věděl, že tam nic neuslyším. Předal jsem fetoskop Chrisovi a ten dopadl stejně. Po následnym vyšetření jsme zjistili, že se děloha pacientky připravuje na porod. A tak jsem tam seděl mezi Chrisem a slečnou a oba je sledoval. Nevěděl jsem, co přesně říká, ale věděl jsem, co je obsahem sdělení. Z role pozorovatele mi to celý přišlo ještě horší. Pacientku jsme poslali do Mbity na vyšší pracoviště, aby se tam rozhodli, co bude dál.
To mě z nějakýho důvodu načalo a od tý chvíle už to byla jedna blbá diagnóza za druhou. Kaposiho sarkom, TBC, wasting syndrom, jedno HIV pozitivní dítě, druhý HIV pozitivní dítě .. . Tahle smršť diagnóz mi stačila k tomu, abych se cejtil emočně vyflusanej už po pár hodinách a jenom se těšil, až budu moct na verandu, dát si kafe a tohle ráno vytlačit z hlavy.
Když po třetí hodině konečně sekretářka zahlásila prázdnou čekárnu, tak jsme s Chrisem svorně vytáhli mobily, nic neříkali a jenom hráli totálně stupidní hry, který nevyžadovaly nějaký větší přemýšlení. Troufám si říct, že jsem nebyl sám, kdo toho dneska měl plný brejle.
Když už bylo jasný, že žádnej další pacient nepřijde, tak jsem se převlíknul z nemocničního a řekl si, že si půjdu koupit chleba a projít se. Tak jsem se různě toulal vesnicí, pozoroval místní a zase nasával tu jejich 'harmonii', ve který tu žijou. Dokonce jsem potkal tři masaie! Tak jsem měl radost a i když neuměli anglicky, tak jsme si povídali rukama/nohama. Chtěl jsem se s nima vyfotit, než mi řekli, že za to chtějí sto šilinků ... Víš co Sašo? ... A to jsem myslel, že mi zlepší den! :-P
Tak jsem se dál potuloval po plážích, místní farmě, i naše rybáře jsem navštívil. Mám pocit, že pondělí bude nějakej mycí den, protože na všech plážích (včetně našich rybářů) jsem našel kluky s nahatýma zadkama, kterak bojují proti všudepřítomnýmu africkýmu prachu. Pořádně vydrhnout borci!
Touláním se a nasáváním místní atmosféry, se mi nálada zase zlepšila a po pár kolemjdoucích návštěvách na verandě už jsem byl zase v normálu. Holt někdy se to sejde a člověk se s tim musí poprat. :-)
Omlouvám se za dnešní depresivní článek, vždycky není posvícení. Jako omluvu přidávám fotky ze včera.
Posílám pozdravy a přeju dobrou, malaronem nerušenou noc! :-)