Mínus jedna, plus dva

Večeře zdlábnutá, seriál připravenej a mě už se pomalu zavíraly oči, než jsem si vzpomněl, že já vlastně dneska nepsal blog! Tak aspoň rychle a stručně!

Tak nějak nevím, jak bych navázal. Léňa odjela a rázem je to tu jiný. Když jsme se v 6 ráno rozloučili, tak jsem si šel ještě na chvíli lehnout, protože jsem v noci naspal cca 3 a půl hodiny. Samozřejmě se mi nedařilo usnout, ale to nevadí. Připravil jsem si sprchu, vyčistil zuby a dostavil se zvláštní pocit. Nějak jsem si navyknul na nějakej režim v průběhu těch čtyřech týdnů, co tu Léňa byla a nohy mě po cestě z umývárny automaticky táhli k Léně ji říct, že za chvíli vyrážíme. Jenže ona už tu není a já jsem tu zase sám za sebe. Možná to vyzní tvrdě, ale nejsem nějak smutnej. Beru to tak, jak to je a myslím si, že už jsem tu natolik rozkoukaný, že už to bude víc v pohodě než prvních 14 dnů a nějak už to doklepu do zdárného konce.

Vyrazil jsem teda na kliniku, kde holky už byly nastoupený a s úsměvem od ucha k uchu mě zdravily a že prej jestli nezačnem vizitu .. ehmmm .. what? .. Ještě týden nazpátek jsem musel prosit, abychom vizitu začali aspoň za půl hodiny po mym příchodu na kliniku a teď holky skoro čekají na mě. Pfff .. velký kulový že nejsou schopní dodržovat jakejkoliv řád .. ono jenom stačí, když ho mám já a ony už naskočej .. kdoví .. třeba se mi povede za těch 14 dní i dokopat anesteziologa na operaci v čas :-D 

I když teď mě napadá, jestli tam nebyly připravený jenom kvůli tomu, abychom to měli v pátek co nejdřív hotový .. :-D no uvidíme, jak to bude v pondělí ..

Vizita byla poměrně standardní, ale velkou radost mi udělala moje pacientka z předvčera. Konečně se začala lepšit, začala krmit sebe i dítě, začala spolupracovat a rána vypadala taky krásně. Zamáčknul jsem slzu dojetí a pokračoval na gyndu.

Víte .. já jsem teď tady za technického specialistu! No dobře .. ono to zas tak slavný nebude, jenže na místní poměry to tak působí. Zkrátka .. Dostali tady novej inkubátor pro děti, jenže ho neuměli nastartovat, nastavit a obecně používat. Manuál nikde nebyl a tlačítka byly popsaný v němčině. Christine s Rhonou z toho měly oči navrch hlavy, že netuší co s tím a jestli bych se na to nemohl podívat. No v prvé řadě jsem to zapojil do elektřiny (trochu jsem si připadal jak v IT crowd), vytáhnul jsem google translator a už jsem klikal jako divej. Metoda pokus-omyl a ejhle nějak to funguje. Předvedl jsem to místním doktorům a sestrám a chvílema jsem se bál, že mi tam udělají malý památníček. No pořádně jsem se pobavil, ale teď už budou za borce i oni, protože poklikat ve správném pořadí pět tlačítek zvládne každý (to jenom mě maminka musela před odjezdem na dovolenou nakreslit myčku s tlačítkama, abych na ní náhodou nenastavil autodestrukci, což si dejme ruku na srdce, je u mě sakra možný).

No a druhý technický zásah se konal včera, kdy ředitel s místním skladníkem nemohli zprovoznit projektor a potom nějak převrátili zrcadlově obraz na projektoru a nešlo jim to vrátit nazpátek. Opět metoda pokus-omyl a ejhle .. ono to jede. Tak jsme s ředitelem zavtípkovali, že prodám fonenďák a budu IT specialista nemocnice. Když jsem odcházel, tak jsem přemýšlel, jak je zvláštní, že jenom díky tomu, že vyrůstám v moderní Evropě, umím řešit pro ně zdánlivě neřešitelný problémy.

Tak či onak .. po obrovské show s inkubátorem (dokonce byl potlesk při dosažení teploty 36,5 °C) jsem se vydal na příjmy a tam strávil nějakou dobu. Potom práce na převazovně a pak mi přišlo, že si celá nemocnice včetně pacientů uvědomila, že už je pátek a že to se prostě nemaká. Nikde nikdo, všichni tempo retardovaný stonožky .. Tak co bych se nepřidal .. Otevřel jsem si pediatrii na tabletu a to dokud mě nechytla deprese z toho, jak jsem blbej (kapitola vrozené metabolické poruchy) a radši jsem šel obejít kliniku, jestli se někde něco neděje.

Kolem druhé to vypadalo, že asi zavíráme krám, tak jsem se vydal na chatku a na chviličku si zapřemýšlel v posteli.

Když jsem se vzbudil, tak jsem vyrazil poklidit svojí i Lenčinu místnost a pořádně ji taky vyrabovat. Zbytky jídla ke mně, stejně tak jako nádobí navíc a zároveň jsem tam přenesl věci, které vezu do Čech a k žití je tady nepotřebuju.

Vzhledem k únavě a úmornému teplu (hlavně je tu teď dusno), které tu začíná být, tak jsem se cejtil jak po hlavě praštěnej. Užuž jsem si lehal zase do postele, ale zavolala na mě Jose, že máme pohotovost. Paní, dvojčátka, císařskej řez.

Rázem ze mě opadla únava a já spěchal na sály, jak kdybych měl rodit svoje vlastní děti. Ok .. takže jsem se tam zase posadil a čekal dalších 20 minut na zbytek týmu a přivezení pacienta. Už dorazila Sharon, což mi přidalo na náladě ještě víc. Její dětskej úsměv a nekončící optimismus mě okamžitě nakazil a už jsme se tam smáli, až jsme se za břicha popadali.

Četl jsem si kartu pacientky a koukám, že to je její třetí těhotenství, kdy první dvě potratila. A ještě k tomu byly děcka nastavený nohama ven. Teď už vím, že to není žádnej extra problém, ale nevěřil jsem si na to, tak jsem poprosil Sharon, ať to udělá a že já to převezmu až odstřihneme děti od maminky. Ukecávala mě, abych to zkusil, že to je to samý, ale nakonec to nechala bejt a chopila se toho sama.

Maminka byla jak u vytržení, protože děcka řvaly už od první chvíle a mám takovej pocit, že jsem poprvé zahlédnul štěstí ve tváři čerstvé maminky v Africe. No měl jsem radost i za ní a jelikož uměla docela dobře anglicky, tak zatímco jsem ji šil dělohu, tak jsme si povídali a ona po chvíli, že je mám pojmenovat ty děcka. To už tady dlouho nebylo .. Maminka byla ale rozumná a dala si říct .. Prostě jsem ji vysvětlil, že si ty děcka udělala, tak ať si je taky pojmenuje! :-D

Po operaci jsem ještě chvilku kecal se sestrama a Sharon (anesteziolog prásknul do zaječích pomalu dřív jak pacient) o různejch jejich tradicích a potom zase oblíbená záležitost. Nutili mě mluvit lugandsky, kdy u každýho slovíčka Sharon nevěřícně tleskla rukama a popadala se smíchy za břicho. No naučily mě další dvě slovíčka, tak je teď musim trénovat, ať je nezapomenu. :)

Ze sálů jsem se dobelhal do pokoje, udělal si večeři, teplej čaj a zalezl si do postele, kde už jsem skoro spal, než jsem si vzpomněl, že vám ještě musim napsat, že žiju :)

Teď už mě ale omluvte, jdu definitivně spát, ať zejtra, a nebo možná v noci funguju.

Přeju všem hezký víkend a dobrou noc.

PS: Léňa v pořádku dorazila na letiště a po malých obstrukcích nastoupila do letadla a teď už mi psala z Dubaje, takže za chvilku ji máte tam u vás na druhé straně, jak říkají místňáci.