Jezdí se vlevo, jezdí se vlevo!!!

Začínám psát další článek a pár metrů vedle mě mám pět krav a tři kozy. Dávají si asi večeři, a tak za zády slyším rytmický chroupání. Jsou to moji venkovní spolubydlící. Zvyk jsem si. :)

Na tenhle víkend jsem sbíral odvahu celej poslední tejden. Před odletem jsem si nechal udělat mezinárodní řidičák - 'co kdyby'. No a jelikož 'kdyby' nenastalo, tak jsem tomu musel trochu pomoct. Řekl jsem si, že vezmu auto a vyrazím do Kisumu na výlet.

Auto mi půjčil Joash s tim, že si mám do něj natankovat a potom už jenom 'safe journey!'. Od Kena jsem si zjistil, kdy jede ferry (malej trajekt na krátký vzdálenosti) z Mbity na druhou stranu a kdy zase nazpátek.

V půl sedmý ráno teda přijel Joash s autem. Auto už jsem párkrát viděl, ale i tak jsem byl rád za tmu, protože jsem nemohl hodnotit jeho stav pohledem. Nasedl jsem a ejhle. Automat. Ten jsem řídil asi jenom třikrát v životě a to jsem ještě vedle sebe měl Míšu, která mi kdyžtak řekla, na co mám přeřadit. Vyfotil jsem to a rychle jsem poslal fotku Tonďákovi a Míše, ať mi poradí, co je k čemu. Oba ještě spali, takže nic no. Metoda pokus omyl (polovinu rychlostí jsem dokázal odhadnout - parkování, zpátečku a neutral). Na začátku jsem byl až moc v tenzi, ale po chvíli jsem se do toho dostal a užíval si nerovnosti afrických cest přes celej ostrov až do Mbity.

Z předchozích cestování po Africe jsem se už poučil, že afričani nemají rádi volný místo. Podle mýho odhadu byla ta ferry dělaná pro deset aut maximálně. Borci jich tam naskládali dvanáct, a to takovym způsobem, že mezi stěnou-autem a autama navzájem byly necelé centimetry místa. Vykašlal jsem se na zrcátka a jenom sledoval čtyři divoce poskakující borce okolo auta a snažil se vyhovět jejich pokynům. V životě bych takhle precizně nezaparkoval, nebýt tam oni, mají to vymyšlený, neskutečný.

Když jsme konečně dorazili na druhej břeh, tak jsem zapnul navigaci - haha, ty kluku bláhová. Nic nefunguje .. ani GPS, ani internet. Co s tim .. tak jsem zvolil taktiku, že všechny cesty vedou do Říma a že se po cestě budu ptát, jestli jedu správně na Kisumu, popř. jak se jmenuje to místo, kde zrovna jsem. Ne kvůli poznámkám o cestování, ale kvůli tomu že jsem měl strach, abych trefil nazpátek. Mami, Míšo! Tady vidíte, že se vyplácí testovat svoje schopnosti cestování bez navigace, když spolu cestujeme autem! :-D

Pomůcky, co jsem si tvořil po cestě byly fakt žalostný. Jedna odbočka byla u hotelu, kterej se jmenoval podobně jako primář v Rychnově, další vztyčnej bod byl podle hráče WoW (Saiya county - doufám, že to oceníš Celare! :-D), u dalšího zase byla velká cedule Obamy .. no a s radostí můžu konstatovat, že tyhle body přesně stačily. Možná se ptáte, proč jsem prostě nejel podle cedulí. Dva důvody. První je ten, že tady nejsou cedule označující začátek a konec vesnice, takže nikdy nevíte, kde se zrovna nacházíte. A druhej byl ten, že za celou cestu jsem ani jednou neviděl ceduli na Kisumu, což je fakt blbý, když je to tu široko daleko největší město. :-D

Navigace s internetem mi začala fungovat asi tři kilometry od Kisumu. Byl jsem rád, protože jsem vůbec netušil kam půjdu, co budu dělat atd. Tak jsem poprosil strejdu Googla, aby mi řekl, co tu všechno je. Vybral jsem si zoologickou zahradu, místní outpost masaiů a samozřejmě KFC.

Zoo byla super, obzvlášť pak volně puštěný zebry s nějakejma srnkama (určitě mají nějakej vznešenej název). Africký zvířátka mám nejradši, ale úplně nejradši mám hrochy a lvy. Pořádnýho tátu lva jsem tu ještě nikdy navolno neviděl, takže mi udělali radost tihle dva pantátové, který tam leželi a spali na kamenech. Hrocha jsem viděl kousek od břehu (zoo byla na kraji jezera), jak tam jenom vrčí, chrochtá a blbě čumí. No a nejvíc se mi tam líbil nějakej motýl, co byl velkej jako celá moje dlaň a byl zářivě modrej s bílejma pruhama.

Ještě možná zmíním, že po cestě do zoo jsem měl menší neshodu s keňskym vojákem. Ještě teď mi z toho hnědnou trencle, ale všechny dobře dopadlo a víc převyprávim až osobně. :-P

Po cestě do KFC jsem se zastavoval u místních obchodníků a všelijak se bavil smlouváním. Někteří se chtěli vyfotit, někteří mě chtěli objímat .. prostě taková ta klasika, když se chováte mile a neštítíte se jich, jak většina turistů v týhle oblasti (což se mi včera znovu potvrdilo). V KFC jsem si dal letos trochu střídmější nátřesk, protože do týhle chvíle mě ani jednou nezastihl tobogán v podobě africké mzungu stolice a já si předsevzal, že to tak dám až do konce pobytu! :-D

Největší sranda byla u Masaiů. Vůbec jsem nevěřil, že je tam najdu, ale opravdu .. asi patnáct chatek tam měli vedle sebe a uvnitř měli takový parády, že bych to tam nejradši koupil všechno a Masaie k tomu, aby nám hlídal zahradu (masaiové jsou proslulí hlídači a strážci). Trochu mě mrzelo, že tam žádnej z nich nebyl takovej ten klasickej, co jsme je potkávali na jejich území, ale i tak je vtipný vidět, jak tam po městě chodí borec v ťapkách, zahalenej v tý jejich dece.

Když už jsem to tam vykoupil tak, že mi zbylo akorát posledních tisícovka šilinků přesně na ferry, tak jsem utíkal k autu a vyrazil na cestu. To cestování je prostě úchvatný. Jenom o tom, co vidíte okolo cesty, by se dalo napsat několik knih. Borec ležící na silnici, používajíc patník jako polštář (ne bezdomovec, prostě čeká na matato), nespočet nahých světle hnědých zadků koupajících se na břehu jezera, krávy, osli, kozy, ovce, motorka vezoucí čtyři metry široký plaňky, matata vozící náklad, kterej je větší než samotný auta. Ale největší srandou pro mě vždycky byla překážka v podobě zvěře, která se prostě odmítala uhnout a nazdar!

Po cestě mě zastavil policejní zátaras, co mi signalizoval, že mám zastavit na kraji silnice. Srdce mi spadlo až do kalhot. Přišli dva borci s naleštěnejma AKčkama .. nasadit úsměv, hezky se vyprsit (aby vynikl nápis na mojí neprůstřelný vestě) a uvidíme. Kluci byli nadšení, že se jim podařilo zastavit bílýho. Už po pár prvních větách jsem věděl, že můžu bejt v klidu, že tihle kluci mě nechají být, ale i tak jsem se snažil konverzaci držet co nejdýl a co nejvíc se prodat, abych měl jistotu, že všechno dobře dopadne. Na konci mě poprosili, jestli bych jim nemohl dát svoje neprůstřelný tričko. Tak jsem jim vysvětlil, že ho potřebuju a proč ho mám. Kluci byli hrozně zklamaní, ale chápali to. Na konci děkovali, že mě mohli poznat a zvesela signalizovali, že mají uhnout se zátarasem. Uuuuuuuuuuuuuffffffffffffffff.

Kombinace bílej/muž/lékař/vousy se mi zatím jeví jako ta největší ochrana na cestách, ale objevil jsem ještě jednu věc. Díky výše zmíněnýmu, se mnou jednají jak s kámošem, ale když se jich zeptáte - Znáte Petera Čecha? Jo, jasný!!!! Tak ten je z naší země! .. tak od tý chvíle jsem byl nejednou oslovovanej jako 'brother' .. Plus se ještě hodí naučit se jména anglickejch fotbalových týmů, obzvlášť největší hrdinové byste byli v tu chvíli, kdy byste fandili Manchesteru United. Tomu tady fandí snad všichni. Fotbal je jejich vášeň, jejich život. Dobrý vědět! :)

Parkování na ferry byla zase akce, kterou jsem si musel natočit na mobil. Jelikož jsem byl zaparkovanej zase na pár centimetrů, tak jsem vylezl okýnkem, a protože jsem parkoval úplně na kraji, tak to krásně vyšlo, že jsem si sedl na střechu auta a dal si nohy na zábradlí vedle. Konečně .. poprvé co jsem tu byla ta nejkrásnější rovníková noční obloha, jak ji dobře znám už z předchozích let. A tak jsem si vychutnával africkou noc a nechal se unášet ferry až do Mbity.

Závěrem jsem si užil pořádnej 'freeride' rozbitejma cestama. Každej pořád bliká světlama, blinkrama, mává na mě .. Vůbec netušim, co tim chtějí říct .. já jsem větší, uhni z cesty!

PS: Fotky dodám až zítra, dneska jsem blog nahrál až po necelých třech hodinách snažení, jak skvěle tu jde internet.