Eklampsie
Dneska v noci byla pořádná zima, jak nám dneska ohlásila téměř polovina personálu.
A musim jim dát za pravdu. Vzbudil jsem se už v šest ráno, protože jsem měl peřinku hozenou jenom tak ledabyle přes nohy a ona byla taková kosa, že mě to i probralo, takže jsem se zachumlal do peřiny jak v českém pozdním podzimu a odpočíval dál. Na snídani jsem vyrazil k Léně a během ní tu na nás zavolala místní mladá slečna, která pořádně ani neumí anglicky, ale chodí nám sem prodávat ovoce, tak jsem vám ji blejsknul, ať z toho taky něco máte. :)
Ve tři čtvrtě na devět (ano, všímáte si správně - oproti prvnímu dnu už je tu posun 45 minut) jsme seběhli dolu na kliniku s tím, že má být další staff meeting a školení s tématem preeklampsie. Ještě v devět jsme tam seděli ve čtyřech a opět se nám potvrdila davová psychika, takže čím víc nás tam sedělo, tím víc tam přibývalo lidí. Úsměvné :) Joel nám teda něco vyprávěl o preeklampsii, kdy jsem zapnul přednáškový mód - pozorně koukat, přikyvovat, absolutně nevnímat a bejt myšlenkama tam, kde si usmyslim.
Shodou náhod nám během tohodle semináře přivezli 19ti letou holčinu v 39. týdnu s eklampsií. Nějako víc jsme se nevzrušovali, sestry odvezly paní na vyšetření, ze kterého vzešlo, že to opravdu eklampsie je. Tlak měla paní hrozně vysokej, takže jsme ji dali léky a okamžitě začali svolávat tým na sál.
Léňa chtěla vidět císaře, tak že půjde s námi. Postupně jsme se připravili a zase se samozřejmě čekalo na anesteziologa. Hned na začátku jsem si nazul holínky, abych dal jasně najevo, že asistuju já a nikdo jinej. Po chvíli samozřejmě přišel můj oblíbenec Peter taky v holínkách. Než stihl dokončit otázku, tak jsem mu řekl, že ano, že opravdu asistuju já. Umyl jsem se s Joelem a když jsem připravil dezinfekcí i paní, tak mě Joel nechal po pravé straně pacientky, což znamenalo jenom jedno - jdeš operovat brácho!
Na to abych si uvědomil, co se vlastně bude dít jsem měl jenom necelých deset vteřin během modlitby, kterou Joel odříkal a potom už jsem držel v ruce skalpel a šlo se na věc. Když nad tím teď přemýšlím, tak mám pocit, jak kdyby první řezy dělal někdo jinej. Mám pocit, že jsem byl v šoku z toho všeho (tyvoe já fakt operuju; slečna má tlak jak blázen; tohle je emergency řez - necourej se!; je ji 19! ne že ji tam naděláš bordel!; tvle já fakt operuju!), takže zatímco jsem se snažil vyprázdnit si hlavu, tak ruce už začaly pracovat. Pořádně jsem se probral až u fascie (povázky nebo jak se té kravině říká česky :-D ) a od té chvíle už mi přijde, že jsem to dělal zase já.
Nebudu vás nudit medicínskejma kravinama, takže to shrnu pocitově. Tohle byl ten první řez, na kterej jsem čekal. Když to porovnám s tim minulým, tak tím že jsem se v tomhle normálním prostředí (na rozdíl od srůstů paní po třetím císaři) zvládal orientovat, tak z toho mám 1000x lepší pocit, šlo mi to líp a s posledním uzlíkem stehu se mi chtělo radostně povyskočit. Nejlepší pocit? Když mi hlavička dítěte vklouzla do dlaně a já ho začal tahat k nám na svět. Zklidnil jsem se, až když jsem uslyšel první nadávání dítěte, kterej kretén ho vytáhnul z teploučka maminčiny dělohy a ještě ho nutí dýchat samotnýho. Rádo se stalo kámo!
Prcek nebyla ani tolik prcek .. vážila 3,8 kilo takže fakt docela macek!
Naštěstí byla Léňa celou dobu při operaci (což mi na klidu fakt nepřidalo), takže pohotově vzala můj mobil, takže fotopříběh si můžete prohlédnout na rajčeti.
No ze sálů jsem pomalu vytancoval s papírama v ruce, abych je donesl na oddělení. Tam jsem ještě s napětím sledoval první hodnoty monitoru pacientky, ale vypadalo to dobře a teď večer jsem se tam byl ještě jednou mrknout a když pominu její nespolupráci, tak se jim daří dobře, tak snad to bude happyend :)
Když jsem se vrátil zase na zem, tak jsem ještě stihnul evakuaci dalšího abscesu před uchem, tentokrát u 16tileté slečny. Ani se sebou nehla, za což teda smekám kloubouček dolů.
Léňa mezitím dál procvičovala odběry na odběrové místnosti, dokonce i laboranti zachytili jednoho z traumatizovaných pacientů v rukách Léni. :)
Na večír jsme se vydali na naše poslední společné nákupy do Lugazi, kde jsme nakoupili pořádné africké ovoce, aby měla Léňa rozlučku s Afrikou takovou, jak má bejt!
A nebude to jediné rozloučení s váma. Zejtra totiž nenapíšu blog já. Bude ho psát Léňa a napíše vám svůj pohled na měsíc tady. Kdybyste se ji chtěli na cokoliv zeptat, tak využijte formuláře nahoře vpravo (tlačítko Kontakt). Dotaz předám a posléze vám zprostředkuju odpověď, popř. když uvedete i svůj email, tak Léňa může odpovědět přímo vám.
Od nás je to všechno, takže posíláme pozdravy z chladného rovníku a přejeme dobrou noc.