Dojezd a rozjezd
Tak už sedím v nemocnici před svojí ubikací pod nádherným rovníkovým nebem a jdu zkusit napsat, co se dělo od rozloučení s Barčou v Dubaji.
Jak jsem předeslal, tak jsem si šel najít nějaký hezký růžek, kde bych složil hlavu. Dokonce už na mě vysvitnul předpokládaný gate, takže jsem si lehl několik desítek metrů od něj na vcelku pohodlný gauč. Když jsem usínal, tak bylo docela příjemně, jenže za necelé 2 hodiny začala běžet klimatizace a byla kosa jak na Sibiři, takže jsem si sednul, nohy zabalil do mikiny a proklínal všechno kolem sebe a hlavně moje kreténský nápady cestovat jenom v šortkách navzdory upozorněním na přehnanou klimatizaci v Dubaji od kamarádů .. :-D
No nic, přežil jsem to nějak, nastoupil do letadla a už se těšil na Afriku, kde by mělo být teplo tak akorát.
A ta se rozhodla, že mě přivítá, jak se sluší a patří ..
Už když jsme sestupovali k Entebbe, tak se mi zlepšila nálada asi tak o 1000%. Z okýnka bylo vidět klikaté cestičky tvořené červenou hlínou, čas od času nějaká vesnička (kromě Kampaly která je teda velká, až to hezký není), typické kopečky se zelení všude okolo .. Prostě to co jsem si v Africe zamiloval už první den. Takže pochopitelně z letadla jsem vyběhl a nemohl se dočkat, až už pojedu špinavým africkým autem a budu nasávat tu správnou atmosféru ze svého okolí.
Jenže to jsem se docela přepočítal .. Nějak jsem úplně vytěsnil, jak to mají v Africe s časem. Aleš tomu říká african time a má to určitě svoje kouzlo. Jenomže problém je, si nejdřív na to kouzlo zvyknout. Já pomatenej evropan, kterej by chtěl být do dvou hodin v nemocnici .. No bylo to jak v zombie apokalypse, co vám budu povídat, všichni zabrždění až na půdu a jenom průchod letiště mi trval přes 2 hodiny, kdy jsem ještě před samotným východem vysvětloval, proč vezu v krabici půlku lékárny. Ale když jsem jim podal vysvětlení i s oficiálníma dokumentama, tak se rázem začali usmívat a popřáli mi hezkou cestu.
Před letištěm už na mě čekal Joseph, můj odvoz. Byl až neuvěřitelně milý (a to na mě chudák čekal skoro 3 hodiny) a dobře ovládal angličtinu, takže to byla velice příjemná cesta, kdy mi toho řekl hodně o Ugandě ale i o sobě samém (velice zajímavý životní příběh). Nepromarnil jsem ani vteřinu a vyzpovídal ho na všelijaké fráze v místní řeči, abych aspoň nějak mohl komunikovat s méně vzdělanými pacienty a taky abych nahnal nějaké body u místního personálu .. co si budem .. :-D
Po cestě jsme stavěli jenom jednou a to na setkání s Bernadetou (head of a mission) a na nákupy. Od Bernadety jsem ještě dostal nějaké instrukce plus důležitý klíček od mého baráčku.
Udělal jsem po cestě pár fotek, který přiložím na konci článku. Jenom k tomu Zika forestu .. nemusíte se bát, nebudou to jediné fotky z něj, mám od Josepha slíbeno, že tam zná jednoho z hlavních lékařů, kteří tam dělají výzkum, tak že nás tam vezme. Jenom jsem se neodvážil tam zastavit po cestě, protože si jsem velice dobře vědom, že by mi Léňa utrhla hlavu, kdybych tam jel bez ní a ještě k tomu o 3 týdny dřív jak ona .. :-D
Tolik k cestování, ale teď už to hlavní .. nemocnice .. aneb vítej v Africe kámo!
Z komplexu nemocnice jsem toho večer moc neviděl, ale bylo poznat, že se rozhodně jedná o větší komplex než Itibo. Hned u vjezdu jsem se seznámil se strážci brány, abych věděl, kdo že mi to tady má ty 2 měsíce garantovat bezpečí. No a u hlavního vchodu už na mě čekal James (ředitel nemocnice). Joseph mi hodil věci na pokoj a jel nazpátek do Kampaly. James mě pozval na místní jídlo k večeři (s těma africkejma názvama mi musíte dát chviličku :-D momentálně mám problém jim rozumět anglicky, natož abych chytal názvy jejich pochoutek) a potom k sobě do kanclu na čaj. Popravdě .. vůbec jsem nebyl zvědavej ani na jídlo, ani na čaj .. měl jsem naspaný 2 hodiny a bylo 9 večer, takže už jsem chtěl akorát spát. Nicméně bych byl blbej a taky neslušnej, kdybych něco takovýho zavrhnul. Teď jsem ale moc rád, že jsem to udělal. Čekal jsem od Jamese oficiální přístup a že mi dá trošičku najevo, že to on je ředitelem nemocnice/big boss/numero uno. Ale vůbec to tak nebylo, choval se jako kamarád a snažil se mi to tu přiblížit. Během dneška si mě 2x odchytil z oddělení, aby se zeptal, jestli něco nepotřebuju a jestli jsem ho náhodou nehledal. Moc milej chlap (o cca 10 let starší než já), takže se mi pochopitelně dost ulevilo. A k mému štěstí mi povolil fotit v nemocnici (vlastně za to byl rád), takže vám sem čas od času něco přihodím.
Dopili jsme čajíček a v tu chvíli začalo mé 24 hodinové přivítání Afrikou.
Nenapsal jsem vám totiž, že od chvíle co jsem dorazil, tu nefunguje elektřina. No a potom mi James šel ukázat, kde mám sprchu a záchod. Nečekal jsem žádnej luxus, ale nějak jsem nepočítal s tím, že budu bydlet v jedné z cca 10ti buněk, kde bydlí místňáci. Takže jejich podmínky = moje podmínky. Se sprchou nemám problém (teda nevim, jak funuguje, radši jsem se sprchoval pod takovym kohoutem v dřepu, ale přijdu na to!), snažím se to vzít trochu táborově, ale co mi dělá vrásky je ten záchod. No uvidíme ... zatím se to tváří, že mi místní jídlo tvoří subileózní stav, takže zatím sám sobě lžu, že se mě to netýká.
Sice to byl šok, ale zase jsem rád, že to je se vším všudy. Dobrá příprava na nějaký extrémnější podmínky.
No tak jsem opucoval zuby ve společné umývárně (vzpomněl si na všechny srandy, co se přenáší kontaminovanou vodou) a šel do hajan.
Přiznám se, usínal jsem s myšlenkama, jestli jsem to těma dvěma měsíci nepřestřelil.
S Jamesem jsem se domluvil, že se potkáme v 8 ráno, takže budíka na sedmou a pořádně si zopakovat ty jejich fráze, upravit si oblečení, pokusit se marně připojit k internetu a rychle za ředitelem.
Naplánoval jsem si to hezky, jenže mě zaskočili kohouti pod oknem a sousedovic děti, co tu už od 6ti rána křičeli něco v té jejich řeči. Takže jsem šetřil každou vteřinečku se zavřenejma očima v posteli a ještě jsem došel s několikaminutovým zpožděním. Naštěstí jsem v Africe, takže James byl i tak příjemně překvapený, že jdu takhle brzo.
Jak vypadá takový typický den napíšu až za delší dobu. Za prvé to nemůžu ještě vědět a za druhé si nevystřílím všechny náboje a počkám až nebudu mít o čem psát. :-P
Nicméně hned od Jamese jsme šli na chirurgické oddělení, kde mě představil lékařce, která má tento víkend službu - Sharon.
Je to moc příjemná a ne o moc let starší slečna, která má
'atestaci z Afriky', což znamená, že nějak musí zvládat všechno. Šli jsme ráno
vizitu a já už začal být nadšený, protože tohle už bylo to na co jsem se tolik
těšil. Sharon mluví skvěle anglicky, alespoň co se slovní zásoby týče. Ráno
jsem po nich potřeboval zopakovat každou druhou větu, protože ta jejich
výslovnost je mnohdy velice zajímavá, ale i tomu se dá přivyknout. Večer už
jsem rozuměl většinu věcí.
Obešli jsme tedy vizitu, kdy se mi ověřilo, že bude mít Léňa o zábavu postaráno víc než dost, protože malarických pacientů tu je opravdu požehnaně.
Když tak shrnu, co jsem dělal skrz den, tak to bylo převážně vyšetření těhotných, vyšetření čerstvých prcků i jejich matek a obecně všechno s porodama související, péče o rány, jeden císařský řez a hlavně pozorování. Vypadá to, že tu o mě mají docela mínění (což se teda u vědomostí z pediatrie a gynekologie sakra těžce obhajovalo :-D ), tak bych si to nerad posral a radši se nejdřív podívám, jak a co tady řeší a také hlavně jaké jsou jejich možnosti. Hlavou mi běhá tisíc věcí o sobě, o nich, o pacientech, o našich metodách, o jejich metodách, ale nechci si tvořit závěry první den tady.
Když mě skrz den potkal ředitel, tak mi říkal, že vypadám šťastně. Že prej nemám zapomínat, že je víkend a že skrz týden to prý budu nesnášet, takže dneska to bylo fakt takový volnější, což vnímám jedině jako dobrou příležitost, jak pozvolna nenásilně naskočit do jejich režimu.
Asi se budu vždy snažit vypíchnout nějaký zajímavý případ ze dne, tak pro dnešek to byla určitě prvorodička (19 let), co ušla několik kilometrů přes kopce, aby tady mohla porodit. Ve chvíli kdy sem přišla byla už jedna nožička venku, takže se jelo okamžitě na sál, kde jsem se 'umyl' já a Sharon. Věděl jsem, že se hraje o čas, ale spíš to vypadalo, jak kdyby chtěla Sharon trhnout rekord o nejrychlejší císařskej řez. Postupovala tak, jak bych očekával, jenom to bylo asi tak 6x rychleji než bych očekával a hlavně zvládal. No tak jsem přicmrndával, kde jsem mohl, až doletěla jedna klinička (vzděláním něco mezi lékařem a sestrou), který jsem hned uvolnil místo a stoupl si za stolek s nástrojema a dělal instrumentáře :-D Ale řekl bych, že mi to moc nešlo .. ale i tak mi na konci poděkovali (což fakt není zas tak zvláštní vzhledem k tomu že jsem bílej) :-D . Jenže co bylo zajímavý .. byly to dvojčátka (a nikdo to netušil)! Chvílema to teda vypadlo, že to nedopadne, ale po cca půlhodinové všelijaké resuscitaci/podpoře to kluci rozdejchali a teď jsou zabalený v teple na lůžku na oddělení.
Bohužel kromě dobrých konců, jsou tu i ty špatné a tak moje
dnešní rozloučení s klinikou bylo, že jsem potvrzoval úmrtí u jednoho ne
příliš starého pána, který zemřel krátce po příchodu do nemocnice (příčinu
zatím nevíme).
Takže takhle se mi ukázala místní medicína v průběhu posledních hodin a už můžu s klidem říct, že dneska před spaním o svém rozhodnutí jet sem, pochybovat nebudu.
Mám tu přesně 11 hodin večer a venku pořád huláká nějaká černoška na svého borce, který se jmenuje Joseph, takže mám pořád šoky, kdo mě to shání.
Mimochodem .. Ty sousedovic děti sice pořád hulákají a smějí se .. Jenom asi nejsou moc zvyklí na bílou tvář, protože když mě vidí, tak ztuhnou a koukají na mě s otevřenou pusou, což mi dává hodně zabrat, abych nebouchl smíchy, když vidím ten jejich výraz.
Pro někoho tu holt jsem turistická atrakce 'Mr. Mzungu Doctor', jak mě dnes pojmenovaly maminky na porodnici, ale tak lepší než kdyby se na mě mračili, což? 😊