Dej mi jméno vousáči!

Tak Léňa už je na cestě do Buikwe a já si zkrátím čas dnešním reportem.

Dnes ráno jsem slavil již druhou improvizovanou sprchu a asi to budu hecovat každej den, protože to na chvíli poskytne luxus a já si potom nepřijdu tak zanedbaně. Když jsme u toho zanedbání, tak teda vousy rostou pořádně a vlasy zrovna tak. Jsem zvědavej na ten džihád, co budu mít na bradě na konci srpna. O vzhled mi vůbec nejde (navíc tady jsem za borce, že mám takové vousy), ale na sálech začíná být čím dál tím víc tepleji a když jsem dneska odcházel po dvou výkonech v řadě, tak jsem nevěděl, jestli jdu ze sálu a nebo ze sauny. Holt bohužel klimatizovaný sály tu ještě nemají no. :-D

Ráno jsem teda osvěžen a s úsměvem vběhl na kliniku, kde jsem bez naděje na sestru ani nepřibrzdil a pokračoval volným tempem na maternity ward. S Joelem jsme tu udělali 3 příjmy, kdy jsem šířku dilatace uhádl správně u třech ze tří! Lepším se! Nicméně jedna paní pořád nebyla tělesně připravena na porod k naší spokojenosti, takže indikace na sál. Stone hudroval, protože chtěl někam odjet na konferenci, ale tak pro nás že prej se z toho obleku vysvleče a dá paní anestezii. Mezitím jsem udělal vizitu na chirurgii, která byla za pofackovaná za 5 minut, protože jsem tam měl jenom 2 pacienty.

Běžím na sál, paní HIV pozitivní, takže ostražitost na plno a šlo se na věc. Všechno probíhalo dobře, narodila se zdravá krásná holčička a my se pustili do dělohy. Zničehonic mi Stone říká, že prej paní chce, abych dítě pojmenoval. Nejprve jsem bouchl smíchy, protože tohle už mi přišlo trochu moc, tak jsem říkal, ať ji přeloží, že si toho vážím, ale že jsem přesvědčený, že tohle by měla vybrat ona. Byla ale neústupná a pořád na mě koukala a čekala, co ze mě vypadne. S úsměvem jsem teda vybral jméno a paní se moc líbilo, takže spokojenost. Paní jsme došili, odeslali na oddělení a Stone mohl cupitat na konferenci.

Tak jsme se s Joelem vrátili na oddělení, kde jsme chvilku odpočívali a kecali se sestrama. Mezitím jsem dočetl svoji první knížku tady a těším se, až načnu knížku další. Potom přišla sestra z příjmů, že tam máme nové maminky-čekatelky, tak jsme se na ně vrhli taky. Dvě byly indikovaný na císaře, jenže anesteziolog nikde. Joel zavolal tomu, co má dorazit navečer a ten řekl, že tam bude během hodiny (v 11:00). Už jsem začínal mít hlad, tak jsem si říkal, že nepůjdu, protože jsem měl slíbený další level v našem plánu. Pozornější čtenáři si vzpomenou, že jsem se někdy cca před týdnem zmínil, že jsme s Joelem vymysleli plán. Ten plán zahrnoval mě a všechny maminky, co spolu budeme operovat. Spočívalo to v tom, že každej další císařskej řez, co budeme dělat spolu, zašiju vždycky o vrstvu hloubš, takže za pár výkonů bych měl šít už dělohu a až zvládnu i to, tak budu i paní otvírat. Pro mě je to přesně to, co potřebuju. Byl jsem motivovanej dávat pozor na každičkej steh a řez, co Joel provádí, abych toho co nejvíc okoukal a potom neudělal škodu a taky českým studentům ostudu.

Zpět k dnešnímu dni. Měl jsem hlad, ale čekal jsem. Před dvanáctou jsem pozoroval, že už se mi začínají klepat ruce, což by nebylo dobrý, tak jsem rychle skočil na oběd a nazpátek. Ehm, OK. Borec dorazil v půl druhý, vysmátej jak lečo a jestli jdeme na to. Něco vám řeknu. Ten african time je dobrej, nikdo se nikam nestresuje, ale tohle je z mého pohledu prostě napřesdržku. Když řeknu, že někde budu za hodinu, tak tam budu. Když za dvě tak řeknu za dvě. Kord když ví, že na něj čeká celej tým lidí.

No nic, samozřejmě jsem ho s úsměvem přivítal a že jdeme na věc. Ještě předtím než jsem se umyl, mě ale zavolali z oddělení, že prej potřebujou zapsat jméno holčičky a neví, jak se to správně píše.

Odběhl jsem a ukázal jsem jim to. Jenže to zpozorovala druhá maminka, co ležela vedle paní z rána. Samozřejmě žárlila, tak že prej musím vymyslet jméno i pro její holčičku! Chvíli jsem odporoval, ale i tahle byla neústupná, tak i jí jsem vybral jméno, který mě hned napadlo a se smíchem a kroucením hlavy jsem utíkal na sál.

Tam už na mě čekali, tak jsem se hodil do gala a jdeme na věc. Porozen chlapeček, 3,9 kilo takže i docela macek, ale co bylo podstatný, děloha vůbec nekrvácela a vypadala tam, jak kdyby ji někdo předtím několik minut vydatně sušil, Problesklo mi hlavou to samý, co řekl Joel nahlas. Že tady bych si to měl ozkoušet. Ještě že jsem to nevěděl dopředu, jinak bych z toho asi chytil nerva a klepaly by se mi ruce .. takhle než jsem se stihnul rozkoukat, tak už jsem dělal první steh a potom jsem se soustředil na Joelovi rady, takže jsem si tíhu chvíle neuvědomoval. No nebudeme si nalhávat .. určitě by to šlo líp a rychlejc, ale na to že to bylo moje první šití dělohy a všech vrstev nad tím, tak jsem to zvládnul snad docela obstojně. Poděkoval jsem na konci celému týmu za trpělivost a už se těším na příště. Oddychl jsem si, sednul jsem si a čekal na tu druhou paní až ji přivezou. A Joel na mě, že prej jsem neudělal záznam o operaci. Hmmm, tak mě posadil před arch, dal do ruky propisku a čekal. No já na to čuměl jak bulhar do míchačky. Netušil bych, která bije v češtině, natož tam tvořit ještě nějakej elaborát v angličtině. Tak mi to Joel začal diktovat slovíčko po slovíčku až mu u třetího řádku došla trpělivost a že to napíše a celou dobu mi u toho detailně popisoval, proč to tam píše. Všechno jsem si vyfotil na mobil a mám se přes víkend co učit. Užuž jsem byl spokojenej s celkovym průběhem než mi Joel oznámil, že příště jedu už od kůže. Takže jsem se rychle svléknul, předal pochodeň Doreen a nachystanej s mobilem v ruce (kvůli natáčení) jsem čekal až začnou oni, abych z toho měl co nejvíc a abych si ještě ideálně zaznamenal něco na mobil. Po skončení jsem šel checknout oddělení a od té doby čekám na Léňu.

No doufám, že bude přes víkend, co nejvíc císařů, ať od Sharon okoukám co nejvíc.

A zase trocha přemýšlení .. víte, co je hodně špatný? Že za hodinu 'chirurgie' uprostřed Afriky jsem si toho odnesl do praxe tisíckrát víc než za dva a půl roku výuky chirurgie (nepočítám praxe mimo školní výuku). Vždyť malíř taky musí namalovat x výtvorů než se to naučí, to už jsme pochopili snad v první třídě na hodinách výtvarky. Na skalpel můžu čumět na obrázku, jak chci, ale stejně se to s ním nenaučím. Je to takový věčný koloběh, který mě v ČR docela mrzí. Pacienti pořád odmítají mediky ke svým výkonům (skoro každý den si tu vzpomenu, jak před několika měsíci paní která šla do celkové anestezie odmítla, aby se naše skupinka mediků koukla na porod císařským řezem) a potom jsou hrozně nasraní, že ti mladí lékaři stojí za prd. Za celý svoje studium jsem neslyšel ani o jednom případu, kdy by medik ublížil pacientovi. Vlastně jednou mi vyprávěl jeden zubař, že nějaká slečna při trhání poškodila protější zub pacienta, ale takové výjimky jsou ve všech oborech. A já osobně jsem přesvědčen, že pacient je mnohem víc v bezpečí, když na ňoumu dohlíží/mu asistuje zkušenej borec, než když to otitulovanej ňouma dělá sám.

Tady se nikde nikdo nikoho na nic neptá a prostě se dělá a jedinou podmínkou je, aby pacient profitoval a nebyl poškozen. A jestli si někdo myslí, že to tak jde jenom v Africe, tak se schválně poptejte starších lékařů, jak probíhala jejich výuka medicíny. Jenže tehdy to byl ještě pacient a ne klient...

Kdyby nebylo těch pár doktorů, kteří jsou ochotní se nám trošku věnovat a jsou ochotní dát vlastní hlavu na špalek, aby nás tak pustili alespoň k menším chirurgickým výkonům, tak neumíme ani vyndat třísku z ruky. Tímto všem takovým doktorům děkuju a posílám pozdravy!

To jsem se zase rozohnil co? Kdo mě zná, tak ví, že mě tyhlety věcí zajímají a odmítám jenom brečet v rohu. O problémech se má mluvit a některé z nich mě tu pálí víc než jinde, tak proč to sem do svých úvah nezahrnout, což 😊

No už dost bylo teoretizování, jdu se nadlábnout a dál čekat na Léňu!

A fotky dneska nebudou, protože kabel od mobilu jsem si nechal v plášti na sále, kterej je zamknutej .. sorry jako.

Mějte hezký večer a posílám pozdravy!

PS: Kdo chcete, tak mi zkuste na email (borovkajosef@gmail.com ) napsat váš typ, jaký 2 jména jsem vybral. Kdo se trefí, dostane čokoládu!