Čtrnáct, chápeš to? Čtrnáct!

Schizofrenie nebo deprese? Prosím, tady jsem!

Tak dneska bylo zatraceně těžký vstávání. Včera večer jsme koukali s Léňou na film o Lékařích bez hranic - Living in Emergency, který v nás zanechal rozporuplný dojem a tak jsme debatovali o různejch přímo ale i nepřímo souvisejících tématech. Debata plodná, o tom žádná, jenom nemusela bejt do půl třetí do rána. Nedá se svítit, rozlepit oko, zavyhrožovat uřvanejm kohoutům a ven z postele. Doplazil jsem se k Lenčině příbytku, dali jsme snídani a hurá na kliniku.

Léňu jsem zavedl k řediteli, tak že to vypadalo, jak na střední - já klepu, ty mluvíš. Ředitel byl dneska v hodně dobrý náladě a chtěl si hrozně povídat. Se mnou se potkal jenom krátce na oddělení, ale s Léňou kecali docela dlouho a tak mu Léňa nastínila, o co jí teda tady vlastně go a jak by si to představovala. Africká povaha se nezapřela, ale i tak došli konsenzu a Léňa se k nám mohla připojit na vizitu.

Já mezitím odstartoval se Sharon na mateřském oddělení. Diagnóz bylo mnoho a příběhů zrovna tak, ale nic co by se kromě jednoho chlapečka nějak vymykalo klasické denní vizitě tady. Chlapeček byl totiž porozen, tak jak to má údajně příroda ráda a to doma zkušenou porodní bábou (příznivci domácích porodů dejte si facku). Jenže pak se to podělalo a chlapeček skončil u nás. Od bříška dolů totálně od krve, takže kromě na třikrát převazovaný (kvalitní bavlnkou) hnusný septický pupeční šňury jsme nevěděli víc. Hned se zahájila terapie (objem + vit K) a po několika hodinách Hellen stanovila, že to bude nejspíš nekrotizující enterokolitida. Poté přišla praktická část gynekologie a porodnictví, kde budoucí maminky byly super a spolupracující, že i přes intimitu vyšetření nás obohatily o další lugandská slovíčka. Z gyndy jsme přešli na chíru, čímž byl balon přenesen na moji polovinu hřiště. Všichni se lepší, i když někteří pomalejc a někteří zase rychlejc. Sranda byla jako vždy a Léňa omluvně dodávala sestrám, že budeme po večerech cvičit psaní na papír. Nevím, co se jí nezdá! :-D

Ale kromě známých tváří nám přecijenom přišli dva noví pacienti.

První byl mladej kluk přibližně v mejch letech, kterýho hrozně bolela oblast rekta. Sharon byla neustále přesvědčená o nějaké fisuře, zatímco já jsem si byl jistý, že jsem žádnou fissuru nenašel a že doporučení na větší chirurgické pracoviště je zbytečné. Přetahovali jsme se tak dlouho, až Sharon zavolala Hellen, ať se přijde podívat, jestli zvládne tu fissuru odoperovat (Ehm, kámo?) a ta když přišla, tak potvrdila moji teorii a léčbu zrovna tak. Je to kravina, ale po srážkách sebevědomí na gynekologii, to zvedne náladu. :-D

Druhá pacientka byla paní ze včerejšího večera, které vypouštěli absces z levého prsu. Hned po vizitě jsme ji propustili a ještě jsem si vybrečel u sester jeden převaz, protože jsem se na ten svinčík, co se ji tam vytvořil od rána, nemohl koukat.

Odtud jsem šel na převazovnu, kde byl pokousaný pán z předchozích dní. Omylem si strhl obvaz rány od nás a došel za nějakým místním umělcem, takže místo toho, abychom už to nějak mohli nechat dejchat, tak jsem se mu v tom musel zase rejpat a vytáhnout z toho všelijaké pozdravy, které mi tam ten jeho známý z vesnice zanechal. Nevadí, pán neztrácí na dobré náladě, takže všechno v pořádku.

Vzpomínáte si na tu holčinu, jak spadla do ohně a měla popálenou tvář? Tak ta k nám ještě pořád chodí na převazy. No a to že nemá peníze (nemůže si zaplatit hospitalizaci a tak přichází externě) vedlo k tomu, že se neubránila vnějším vlivům, takže se jí to ošklivě připálilo a vysušilo na sluníčku, pod strupy se tvořil hnis a já byl docela bezradnej. Jedná se totiž o mojí první větší popáleninu, o kterou se mám starat a kord v takovym místě a ještě u takhle mladýho pacienta. Ještěže jsem si vzpomněl, že popáleniny jsou Alešova specialita. Téměř obratem mi poslal obsáhlý soubor rad, z kterých jsem si mohl vytáhnout to svoje a dneska se to poprvé pokusil aplikovat. Uvidíme.

Ještě chvíli jsem dělal na převazovně a potom jsme šli s Léňou na její první oběd tady. Ani vlastně nevím, jak ji to chutnalo, ale snědla víc jak půlku talíře, takže jsem na ní hrdej (ne že já bych byl hrdina, jenže každej ví, že já mám chuťový pohárky jenom na parádu, takže mi je to docela šumák, co jim)! :-D

No a teď přijde Léni šílené odpoledne. Já se po obědě odklidil na kliniku, kde kromě 2 rychloporodů nic moc extra zajímavého nebylo. Za to Léňa přišla k nim do laboratoře s úsměvem a otázkou, jestli se náhodou něco nestalo za tu dobu, co tam nebyla. Borec ji s naprosto ledovým klidem oznámil, že nic extra. Otočil se k jejich evidenční knížce a začal - jedna, dva, tři .. čtrnáct. Čtrnáct malárií. Ještě teď je z toho Léňa totálně vycukaná a jen tak pro sebe chvílema opakuje - tyvole 14 malárií ... Zjistila, že za 4 dny tady nabere stejně praktické zkušenosti s pozitivní malárií jako za 3 roky na Bulovce. Nezahálel jsem a okamžitě si propočítal, že když mi to Léňa nastrká do hlavy, jak to poznat, tak bych tu za 4 dny mohl být zkušenostma mezi elitou českých parazitologů! :-D Berte s nadsázkou prosím ..

Tam to ovšem nekončilo .. Víte .. Léňa aby poznala, jak tu vlastně fungujou a na co jsou zvyklí, tak je musí tak trochu zkoušet. No a když její noví kolegové viděli, jak Léňa nestíhá popadnout dech, tak vytáhli ze skříně nějakou červenou prachem pokrytou krabičku místních pokladů. Nacházely se vevnitř vzorky, o kterých si v Evropě můžeme nechat jenom zdát (slova parazitologa - já v tomhle moc nejedu) a jeden z těch dvou borců tam, kterýmu může bejt maximálně 22, tak s úsměvem začal zkoušet Léňu. Role se obrátily. Tak Léňa popadla preparáty a už to tu studuje jak divá.

Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem ležel na posteli a ze SÚKLu vypracovával ten svůj seznam léků. A zjistil jsem, že jestli tu propukne schizofrenie a nebo těžká deprese klidně i u poloviny vesnice, tak můžou bejt v pohodě. Mám tu dost léků, abych je zaléčil všechny. Dokonce tu mám 5 krabiček léků na Meniérovu chorobu, takže se mi opravdu ulevilo. Ale abych si jenom nedělal srandu. Je tam i dost léků, co by se tu dalo použít. Tak uvidíme, jak budou místní ochotni opustit své zajeté koleje.

Řeknu Vám, ti parazitologové jsou fakt divný stvoření. Místo toho aby tu s váma večer hráli karty, tak tu mají kapesní mikroskop a koukají tu na divný modrohnědý tečky s nadšením větším než má malé dítě nad stavebnicí merkuru.

No snad jim ještě přijdu na kloub!

:)

Mějte se hezky a všem posíláme pozdravy!

https://www.rajce.net/f1190445364

PS: Dnes je tu jenom jedna fotka a ta je soutěžní, kdo uhádne, co je na fotce? (asi ty modrohnědý banány?)