CR7

Zvedá se velkej vítr, asi bude bouřka. Od rybářů slyším, jak velký vlny naráží na břeh. Jo, určitě bude bouřka. Tak napsat blog a rychle se schovat pod peřinu!

Můj poslední pracovní pátek tady. Minulej tejden se to jevilo jako hektickej den, protože každej chtěl domů na víkend, tak jsem byl zvědavej, jakej druh pátku to bude dneska. Nespalo se mi zrovna nejlíp, protože jsem v noci propotil skrz naskrz snad i ty železný tyče, ze kterejch je konstrukce postele. Nasnídal jsem se tempem porouchanýho robota a vyrazil na kliniku.

Hned ve dveřích jsem narazil na sestru, že mě zrovna hledala. Nepovídej, copak? Že prej tam má malinkatý děťátko starý několik dní a že nekaká a má zvednutý bříško. No pěkný. S vypětím všech sil jsem si pokusil vybavit všechny tyhlety stavy z pediatrie. Došel jsem závěru, že jediný co potřebuju, je vyloučit zaraženej bobek než ho pošlu někam do tramtárie na ultrazvuk, dovyšetření a následnou terapii. Řekl jsem to sestře a ta bez toho aniž by cokoliv řekla pacientovi, tak začala, že si to nemůže dovolit, že určitě postačí prášky, blahblahblah. Nechápu, proč se mě ptá na můj názor a potom si jede to svoje. Resp. Neřekla to napřímo, ale cejtil jsem to tak z toho, jak uhýbala. Když přišel Chris, tak mu to tam začala líčit a z toho jsem už jasně pochopil, že se mnou opravdu nesouhlasí a když jsem viděl jak překotně a pevně říká, co navrhuje dělat dál, tak mi bylo jasný, že prostě to dítě na ultrazvuk poslat nechce ani náhodou. Seděl jsem tam teda opřenej o postel a čekal až skončí svůj monolog. Když skončila a Chris začal vyšetřovat dítě, tak jsem vycejtil ten správnej moment a lehce nezúčastněně jsem řekl, co si myslim, co by to všechno mohlo bejt a co bych navrhoval udělat dál. Jedna z nejlepších věcích na Chrisovi je, že rád přemýšlí. Můžete mu říct cokoliv a dokud to dává smysl, tak si můžete bejt jistí, že s tim problém mít nebude. Ani jednou jsem od něj neslyšel klasickou frázi - Víš, my to ale v Africe děláme takhle. Může to znít vtipně, ale vloni jsem byl svědkem několika předvídatelných zhoršení čistě proto, protože oni to tak dělají, a tak je to dobře. Tak či onak, Chris souhlasil a jak už se mi stalo mnohokrát, sestra mi přispěchala říct, co a jak bude a proč to tak bude. Deja vu.

Krásnej vstup do dne říkal jsem si. A tak začali chodit pacienti. Hned mezi prvníma pacientama byla mladá holčina, co si s sebou přinesla laboratorní výsledky odjinud. A tak jsem poprvé v Africe viděl takový ty evropský zázraky jako ionty, jaterky, CRP atd atd. Nevim, jak mě osvítilo, ale po notný době přemýšlení jsem tam vytáhl poststreptokokovou glomerulonefritidu. Všechno to do sebe zapadalo a nám už zbývalo jenom uřídit její rozjetou hypertenzi. Boj na pár hodin, ale vybojováno, terapii dostala, odkaz na vyšší pracoviště taky, auf wiedersehen! :)

V pozdějších hodinách se vrátil ten děda s vyhnilou dírou na nártu. Vypadalo to už o mnoho líp. Pořád do mě něco sypal v Luo, já mu přikyvoval a smál se na něj. Nebolelo to, vyčistili jsme to, v pondělí na viděnou! Mmchdm ani ve snu jsem nečekal, že by přišel znovu.

Vrchol dne přišel ale až těsně před oběděm! Nakráčela nám do ordinace celá rodina. Táta, tři synové a jedna dcerka. Táta byl Max. Nicmoc jméno. První syn byl Clinton. To už bylo lepší. Druhej syn byl Steve Austine a ano, je pojmenovanej podle známého bojovníka v ringu. No a nejmladší se jmenoval Christiano Ronaldo. Konečně se mi splnil sen. Vyfotil jsem se teda s mladejma celebritama, zeptal se táty, jestli se náhodou další nebude jmenovat Messi a on že prej ne .. těch je ve vesnici spoustu. Tak mi sem jednoho pošlete, ať si ho můžu odškrtnout na seznamu celebrit, co jsem ošetřil! :-D

Na oběd jsem se dostal až někdy po druhý a to už jsem byl hladovej jak vlk. Naházel jsem to do sebe a ač jsem byl zralej na to 'dát si dvacet', tak jsem slíbil, že se ještě vrátím na kliniku a chvíli tam budu. Došel jsem tam a pacienti pořád nepřicházeli. Únava mě přemohla. Došel jsem teda do čekárny a stejně tak jako velká část pacientů jsem si tam prostě lehnul na dřevěnou lavičku a hned jsem usnul. Spal jsem něco málo přes hodinu a když jsem se vzbudil, tak jsem byl rozlámanej jak stará špageta. Vzbudilo mě nějaký pozdvižení. Co se to děje? Všiml jsem si, že kolem mě poletuje snad celej personál a koukají směrem do skladu s dokumentama. Když jsem se zeptal, tak mi vysvětlili, že recepční objevila obrovskýho ještěra mezi dokumentama, tak že ho musej vyhnat, ale že je nebezpečnej. Okamžitě se mi v hlavě rozsvítilo červený světlo. Když afričan řekne, že je něco nebezpečnýho, tak to pro mě znamená prakticky jistou smrt. Vyskočil jsem na lavičku, aby na mě kdyžtak nemohl, když se dostane ven. Všichni smích, haha. Jenom se smějte, ale já chci domů živej a zdravej! No byla to show k popukání. Po obzvlášť dobrym šťouchu koštětem (Chris stál mezi dveřmi s dvoumetrovym koštětem a různě tam šťoural do míst, kde byl údajně ještěr spatřen) vyběhla ještěrka ven. Mohla mít něco málo přes půl metru a to jste měli vidět ten tanec. Chris odskočil, jak kdyby před ním bouchl granát, laborant a HIV specialista vyskočili na druhou lavičku a recepční vyběhla druhou stranou kliniky. Když jsem se ujistil, že jsem jim dostatečně omlátil o hlavu, že se mi smějou, zatímco to jsou takoví strašpytlové, tak Chris s nucenym klidem prohlásil, že necháme otevřený dveře a že ona odběhne. Koukám, že Chris je asi tak podobnej hrdina jako já. :-D

Nic, jdu čelit bouřce pod peřinou. Užijte se víkend a přeju dobrou noc. :-)