Černočerná tma

Tma jak v pytli! Bojim, bojim!

Několik hodin nejde elektřina a já si říkám, co se zase děje .. už jsem to pochopil .. před chvílí se začalo blejskat v dálce, a tak mě tu asi čeká první pořádná africká bouřka. No rychle jdu sepsat, co jsem dneska dělal, než se mi vybije notebook a budu nahranej.

Včera večer jsem si před spaním řekl, že si udělám nějaký hezký zvyky, co budu dodržovat každý ráno. Vymyslel jsem si, že vytáhnu čerstvý kafe na verandu a budu si u toho číst. Jak už je u mě zvykem, tak mi to zase nevyšlo .. ještě jsem ho nezmiňoval, ale už týden tu každej den sedává nějakej borec na terase. Prej má na starosti zdravotní pojištění místních dětí, ale tak nějak odhaduju, že podle toho, jak důležitě se prezentuje, tak zase tolik důležitej nebude. Ať už je to ministr zdravotnictví nebo místní pomocník, každý ráno sem nakluše na osmou a balí to až v pět odpoledne, kdy mi přes okno říká - 'Tak zejtra Josefe, měj dobrou noc!'. Jasně, jasně, ty taky. Doufám, že to brzo dopracuje, protože ráno s kafem na vodní věž nešplhám!

Tak jsem tu trucoval za oknem v kuchyni a v půl devátý vyrazil na základku za ředitelem. Spustil jsem už tolikrát opakovanou píseň o první pomoci a ředitel to odkejval. Rovnou jsem mu navrhl řešení, ať se domluví se svejma učitelama a že zejtra ráno dojdu, aby mi řekl na kolikátou hodinu se domluvili. Odešel jsem spokojenej, že to šlo tak rychle a lehce domluvit. Víte, už poprvé když se mi představoval tenhle ředitel, tak mi napsal svoje jméno na lísteček a působil na mě dost takovym oficiálním dojmem (asi jako všichni v africe co jsem kdy potkal). Během dne za mnou přišel do ordinace, kde mi na lístečku napsal místo a čas tréninku, včetně nadpisu - První pomoc - doktor Josef. Normálně bych se asi začal smát, ale takhle mi to přišlo hezký a spíš na toho chlápka začínám nahlížet tak, že je fajn, že si takhle potrpí na organizování. Aspoň vim, že to bude tak, jak jsme se domluvili. :)

Na klinice jsem už od rána dobře věděl, co mě čeká. Když mi ráno Chris řekl, že jsme včera stihli jenom něco okolo čtyřiceti dětí, tak jsem čuměl jak péro z gauče. Doufal jsem, že jsme jich dali aspoň padesát (a to už jsem bral jako nejhorší možnej scénář). No nedalo se svítit. Dostal jsem štos papírů a ten zmizel až před obědem, kdy po obědě už tam na mě čekalo dalších jedenáct složek dětí a další přibývaly. Nejhorší na tom bylo, že nebyl ten borec z laboratoře, takže jsem si vedle psaní a vyšetřování musel ještě nandávat a sundávat rukavice, abych si udělal test na hemoglobin sám. Jeli jsme jak fretky a na konci dne nám sekretářka ohlásila, že už máme přes sto dětí, a i když jsme nic neřekli nahlas, tak jsem cejtil, jak jsme na sebe s Chrisem hrdí. Zejtra to snad doděláme a bude klid. Oba jsme měli něco .. tím, že moji pacienti už uměli anglicky a byli chytřejší, tak si čas od času někteří začali vymýšlet (což mi ke konci už tolik vtipný nepřipadalo :-D ) a Chrisovejm pacientům bylo průměrně 8 let, takže na anamnézu taky nic moc (o píchání do prstíku ani nemluvim). Po tom všem jsem se jenom svalil do postele, snědl pytlík sušenýho masa a další dvě hodiny jsem nic nedělal. Už se těšim, až budou zase klasičtí pacienti a nebude to tak stereotypní. :)

Pro dnešek končim, venku je díky mračnům taková tma, že nevidim ani na školu, která je cca 20 metrů ode mě. No doufám, že se ze strachu nepřijdou netopýři ohřát ke mně dolů (zatím to ale spíš vypadá, že se ze strachu půjdu ohřát já k nim nahoru).

Pozdrav od jezera hrochů a hezkej víkend všem! :)