Bye, bye, mzungu!
Cvrčci cvrkají, sousedovic děti na zápraží baští rozlučkový ananas a melouny. Pepa vaří večeři (ovocný salát), takže je čas zasednout k počítadlu a využít těch dvou stran, které jsem si prý slušným chováním tady v Buikwe vysloužila :-D
Po vzoru Pepika a jeho bilančního měsíčního příspěvku Vám nejprve nastíním svůj den. Ráno vstanu, uvařím ovesnou kaši s nutelou a banánem a čajíček. Tou dobou se připotácí polospící Pepa, zanadáváme si na kohouta a od šesti řvoucí rádio z amplionu a naplánujeme způsob popravy toho opeřence. Pepa se svalí na postel a pustí se do snídaně. Když vše spořádáme, vyrazíme na kliniku. Někdy začínám kolečkem po vizitách s Pepou, kde většinou po chirurgii odpadnu, že se to moc vleče a zdrhnu do labu do našeho tak nějak víc odsýpajícího světa. To pak Pepovi jen říkám, ať mě zavolá, kdyby bylo něco zajímavého.
Dopoledne buď mikroskopuju prvních 30 z průměrných 50ti malárií :) , nebo teď poslední dobou upířím na odběrovém místě. To je pro mě vítaný kontakt s pacientem. Většinou se nasmějí mojí lugandštině, já se směju s nima, takže na odběrové místo tu pak panuje bujará nálada. Zjišťuji tu, že rozesmát se tu dá i ten nejvystresovanější pacient. Pak je sám překvapen, že to taková hrůza nebyla. Potvrzuje se mi tu to, co říká Pepa o přístupu k pacientovi. Místní bezprostřednost je kolikrát půl léčby.
Kolem dvanácté mě vyzvedne Pepa a jdeme na oběd. V laborce se mi vždycky smějí 'Mzungu lunch time', to jako, že v největším náporu pacientů odcházím na oběd. No jít ve tři jako oni, tak asi někoho zakousnu na odběrech. Bereme to zadem kolem 'jedové chýše' naší kuchařky (jinak se tomu asi nedá říct). Tam nás na rohožích zdraví válející se kuchařky - 'Jako vždy, jako vždy?'. No přiznám se .. obdivuju Pepu, že tu už šest týdnů zvládá jíst šťouchanej banán = matoke, kukuřičnou polentu = pošo, rýži a omáčku z burákové pasty = gnuts. Já jsem tenhle talíř delikates opustila po čtrnácti dnech a vytvořila svou kombinaci fazolí, šťávy z hovězího, hovězího a sladkejch brambor. Chutná to dost jako naše hovězí konzerva s fazolema a bramborama, takže se na to většinou i docela těším.
Odpoledne se různí .. Když je nával, tak ještě jdu do labu a když to jde, jdu s Pepou obejít zajímavé případy, na sál, převazovnu, porodnici nebo do HIV centra. Prostě si taky sáhnout na nějakýho toho pacienta. Kolem páté většinou mizíme někam na trh doplnit zásoby na večeři. Tohle je tady krásné. Člověk si jde každý den koupit čerstvé věci podle chuti, cestou na něj mávají hromady ušmudlaných dětí - 'mzungu, mzugnu bye!' .. a jsou naprosto u vytržení, když jim člověk zamává nazpět. Krásné přepnutí po pracovním dni.
Já pak večer něco klohnim, většinou nějakou zeleninovou směs s chapaty nebo těstovinama, či guacamole (musim konstatovat, že po měsíci praxe bych už asi zvládla v luftu švýcarákem rozbourat krávu). To už Pepa okupuje postel a ťuká svůj pravidelný blog, u něhož se pak vždycky dost zasmějeme. Po večeři ještě vybíráme fotky a posledních 14 dní zakončujeme večer 1-2 díly Game of Thrones. No a pak už jen nějaká ta očista a pěkně zastrkat moskytiéru pod matraci, aby si na mě nesmlsli malaričtí komáři z celého okolí. Chápu je .. na mzungu se hledají žíly o dost líp než na domácích :-)
No a jaké tu z toho mám pocity a jak to tady v laborce chodí? Nemocniční laborka má tři stálé členy, jednoho stážistu a teď i mě. To se nedá nazvat jinak než masakr .. ten počet materiálu, co tudy za den proteče z celé nemocnice s tím, že vám pacient dýchá za krk a čeká na výsledek, aby se mohl vrátit do ordinace pro recept. Smekám před místníma, jak to tu zvládají.
Odběrová místnost je o rozměrech WC kabinky. Máme dvě laboratoře .. 'nečistou' na moče, stolice a sputa, a laboratoř 'čistou' na krev. Na rozdíl od laboratoří v Čechách, kde je zvlášť hematologie, transfuzka, biochemie, mikrobiologie, parazitologie, virologie a kdovíkolik dalších oborů, je tady vše v jednom.
Je to jedna z věcí, které na lidech v laborce v rozvojových zemích obdivuju. Ne že by se tu ty obory dělaly v plné šíři, ale všichni jsou tu schopni dělat vše, a to od přípravy transfuzí přes manuální odečítání krevních obrazů, testy spojené s HIV, až po parazitologická vyšetření. A to pěkně od nabrání pacienta, přes práci laborantskou (příprava vzorku), po doktorskou s interpretací výsledku.
No a tahle jejich úžasná multifunkčnost vede vždy alespoň na začátku k tomu, že jsem za neználka, který se snaží s vypětím všech sil spočítat diferenciál (mikroskopie bílých krvinek), obsloužit přístroj na měření hemoglobinu, nebo třeba popsat biochemicky krystaly v moči. O odběrech krve ani nemluvě. Většinou si to ale během pár dnů ujasníme, že u nás v Čechách je člověk specialista jen na jedno a když pochopí, že z parazitologie toho vim o dost víc, zase mě ochotně začnou učit to ostatní.
Tady v Buikwe tomu nebylo jinak. Po počátečním oťukávání mi začali kolegové s velkou slávou nosit sporné preparáty na malárii, stolice od dětí a rybářů z Viktoriina jezera a vůbec vše, z čeho koukala parazitologie. Jako třeba jejich okružní testovací vzorky EHK, které stejně jako u nás v Čechách musí poznat, aby směli parazitologii dělat .. jako doma :)
Na oplátku mě ochotně zasvěcovali do oborů, se kterými v Čechách nemám moc co k dočinění. A to pěkně od píky, což bylo mnohdy úsměvné, ale to jejich nadšení při tom, když mi vysvětlovali, jak se drží pipeta, jsem jim prostě neměla to srdce kazit. :)
No a teď k vašim dotazům :)
Co mi to vzalo, co mi to dalo a jestli mě tu něco zaskočilo ...
Vzalo mi to tradičně trochu nervů s přípravou všeho do laborky před odletem, organizaci a předání všeho, o co musí být postaráno za mé nepřítomnosti v Čechách - od konzultací pro nemocnice počínaje, po mého kocoura konče (díky všem zúčastněným) :)
Ale samozřejmě mi to mnohonásobně víc dalo. V Africe jsem sice po třetí a v nemocniční laborce po druhé, ale stále se mám spoustu co učit a vždycky asi budu. Krom odborných věcí (jako že jsem tu za čtyři týdny zdiagnostikovala stejný počet malárie jako je v celé ČR za 5 let), tak určitě opět setkání s krásným přístupem k životu, kde se i v těžkých a velice skromných podmínkách dokáží lidé radovat, smát a užívat si naplno života.
Dalo mi to, doufám, nové přátelé a pocit, že moje přítomnost někde může něco změnit.
No a co mě zaskočilo? Upřímně po zkušenosti z Tanzanie a Keni, tak asi ten pocit, že v Ugandě se cejtim bezpečně a to i večer a za tmy. Z části je to asi tím, že už jsem si na Afriku trochu zvykla a nemám pocit, že mě každej černoch s mačetou chce sežrat, a z části to bude asi tou pověstnou vřelostí a vstřícností Uganďanů, která ve vás tenhle pocit vzbuzuje.
Tak 'bye, bye, mzungu' a někdy zase snad v Ugandě nashle! :-)