A plášť je na hřebíku

Tak je to tady. Poslední článek z nemocnice v Buikwe.

Ani jsem nemohl dospat. Vzbudil jsem se už v 6 ráno s hlavou plnou věcí, který musim dneska stihnout. Dobře jsem to teda promyslel a už kolem čtvrt na devět jsem vbíhal na kliniku.

Řekl jsem si, že dopoledne budu dělat jakože nic a o všechny náležitosti, že se postarám až odpoledne.

Začal jsem teda vizitu, kde jsem pomalu i kreslil obrázky do karet, jak jsem si nostalgicky užíval, že je to naposled, co tu něco takového dělám. Z vizity jsem si poslal pacienty na převazovnu a mezitím dorazil Joel. Aneb když slípkám kohout dorazí. Ženský úplně na větvi, smích, objímačky, všechno. Tak jsme se pozdravili jako staří kamarádi a pak jsem začal postupně předávat všechny pacienty. Po předávce jsme kecali tak nějak o všem, takže jsme si hezky popovídali.

Mr. Stone samozřejmě nedorazil, takže ten popálenej chlap, musel zase počkat a zase jsme provedli akorát menší očištění a převaz.

Po převazovně jsem šel na oběd. S vidinou KFC na letišti v Dubaji jsem se dneska celej oběd smál, jak je to divný jídlo a sám sebe jsem plácal po zádech, že jsem na tom přežil 2 měsíce (s Lenčiným bonusem v podobě měsíčních večeří samozřejmě :))) ). Když jsem ale dojedl, tak jsem se cejtil blbě. Nechtělo se mi loučit, zničehonic jsem měl pocit, že jsem tu nic nestihl. Tak jsem si odložil plášť s ušima na oddělení a šel se projít do města s tím, že si koupím něco na snídani.

Vyšel jsem teda pomalym tempem a snažil jsem se vnímat co nejvíc věcí, co nejvíc si jich zapamatovat a co nejvíc, ten pocit co z toho mám, fixovat. Paradoxně jsem měl pocit, že čím pomalejš jdu, tak tím rychlejš ta cesta utíkala. A tak jsem teda šel, kam mě nohy vedly a čas od času koukl do obchůdku, jestli nemají něco na co mám chuť. Úplně jsem zapomněl, že je úterý a že je v Buikwe trh. Udělal jsem teda pár fotek a pozoroval jsem místní. Po chvíli slyším svoje jméno a všiml jsem si, že uprostřed tržiště stál sestrák Eric. Asi jste si všimli, že jsem ho přestal úplně zmiňovat. Měl totiž měsíční dovolenou, páč za ním na měsíc přijela přítelkyně. Byl jsem moc rád, že jsem se s ním mohl rozloučit.

Když jsem se dotrmácel do nemocnice, tak jsem zahájil nevyhnutelné. Dlouhej řetězec podávání rukou, objímání, loučení se a opakování, že se na ně snad ještě někdy přijdu podívat. Sice už teď vím, že pracovně sem znovu nepřijdu, ale co se jiný příležitosti týče .. nikdy neříkej nikdy :)

Samozřejmě to obnášelo stovky selfíček a fotek. Dokonce Morris chtěl jednu fotku, kde mě tahá za vousy. Bylo to milý.

Když jsem dorazil na chatku, tak mi bylo divně. Tak jsem odložil fonendoskop na hřebík, plášť hned na ten vedle něho, a tak nějak pro sebe uzavřel působení tady.

Všechno zabalený, připravený.

Na flashce jsem si k dnešnímu večeru přivezl můj nejoblíbenější dokument o místě, kde pro mě všechno tohle začalo - Daleko za sluncem.

Do jedný ruky Stoneyho, do druhý rolex a jdu na to.

Dobrou noc!

PS: Jelikož ve středu budu psát poslední souhrnej článek, tak jestli vás něco zajímá, nebo byste se mě rádi na něco zeptali, tak se toho nebojte využít (vpravo nahoře tlačítko kontakt) a já na to v posledním článku vzpomenu/zareaguju.