62 dní v bushi ..

Vlevo mzungu, vpravo mzungu, předemnou arabáš .. takže prej konec .. sedím na letišti a zkusim se teda ohlídnout za posledníma dvěma měsícema.

Od prvního příspěvku uběhlo 62 dní. Napsal jsem 55 645 slov, blog byl navštívenej 18 209x a za to bych vám chtěl hned na začátku poděkovat. Protože jsem věděl, že ty články čtete (což musí bejt fakt lahůdka, když vezmu v potaz svoje spisovatelský schopnosti), tak jsem vydržel v psaní. Už začínám rozumět tomu, proč si lidi píšou deníky .. pro mě to taky byla jistá forma psychoterapie, že vlastně tu nejsem sám a že sdílim svoje každodenní zážitky s váma. Taky mi to všechno dávalo mnohem větší smysl, protože jsem se takhle nutil každej den zastavit a popřemýšlet nad uplynulym dnem.

Heh.. to je legrace .. v hlavě mi toho lítá ais tak milion, ale ve wordu je pořád prázdno a když cokoliv začnu psát, tak hned zuřivě mačkám backspace, že to není ono .. :-D

Ale tak zkusim něco vyplodit .. Odpíchnu se hned od první otázky .. co mi to dalo, co mi to vzalo ..

Kdybych měl sepsat, co všechno mi to dalo, tak píšu ještě v ČR v autě po cestě domů. Vyzvednu ale 5 věcí.

První je dobrej pocit. Nevim, jestli něco dodávat .. prostě dobrej pocit z toho že jsem něco udělal pro jiný, dobrej pocit z toho že jsem něco udělal pro sebe a dobrej pocit z toho, že jsem v týhle zkoušce obstál sám před sebou.

Jako druhý jsou zkušenosti. To, co jsem tady dennodenně zažíval jsem zatím v ČR ani neviděl, natož abych se na tom nějak aktivně podílel. Hodně z mejch kamarádů mi v průběhu rohu říkalo .. ještě toho dost neumim .. ještě chci získat praxi .. ještě není správná doba .. ještě nejsem připravenej ... Já říkám blbost. Když sem pojedete s tím, že něco neumíte, a nebo si nejste jistí, tak to holt prostě neumíte a nebudete to dělat, nikdo vás do toho nutit nebude. To ale neznamená, že se tady od nich nemůžete učit. I když jste v Africe, v zemi třetího světa, tak to neznamená, že vás to tady někdo nemůže naučit zrovna tak dobře jako v Evropě, a to že to dělají jinak může bejt přípustný, dokud z toho pacient těží. A odvážim se říct, že něco naučí i líp, protože tady na rozdíl od ČR z toho můžou i profitovat v té podobě, že jim pomůžete a ulevíte jim, takže rázem mají motivaci vás to naučit co nejlíp. A tady apeluju na všechny mediky/doktory/sestry/záchranáře .. Zvedněte kotvy a jeďte! Jasný, že čím budete zkušenější, tím víc můžete pomoct, ale každej tady může nějak pomoct a každej si z toho odnese cenný zkušenosti a kdyby to ne, tak si aspoň odnese takový zážitky z jejich světa, že na ně do konce života nezapomenete. Nehledě na to, že ne všichni můžeme mít potom tak benevolentní šéfy, aby nás pustili na takovouhle dobu někam na humanitárku do bushe.

Třetí jsou kamarádi. Je sice dost pravděpodobný, že se s drtivou většinou místních znovu nesetkám, ale to mě neomezí v tom, abych jim čas od času napsal a oni mě tak mohli říct, jak se jim daří ve světe, kterýho jsem byl na chvíli součástí a ve kterym jsem se snažil něco dělat.

Čtvrtá věc je uvědomění. Zní to kdovíjak vznešeně, ale akorát nevim, jak to pojmenovat. :-D Zkrátka, když tak sedíte na zadku po tmě bez elektřiny a máte chuť na pořádnou čokoládu, tak začnete přemýšlet nad tím, kolik věcí doma máme a kolik naopak ne. Jedna z nejzásadnějších věcí, co si uvědomíte skoro každej den v takovymhle místě je, že český zdravotnictví je totální charita a de facto humanitární pomoc. A jak dobře se máme. To že si borec vyhulí díru do plic a stejně ty statisícový náklady nemusí platit, a ještě ubírá peníze na někoho, kdo onemocní aniž by za to mohl a potom přijde do čekárny a ještě nadává, že musí čekat. Až mi zase někdo řekne, jak to u nás stojí za prd, tak mu dám na záda batoh, posadim ho na první letadlo (který si ale zaplatí! :-D ) a ať se jde podívat, jak to vypadá, když něco stojí za prd. A neplatí to jenom o zdravotnictví .. platí to i o politickejch představitelích, o jejich církvi atd. atd. Je toho prostě hodně, ale stejně mám pocit, že jsou spokojenější než my. Jakto?

A poslední pátá věc je konfrontace sebe samotnýho. Zní to hrozně vtipně, ale pro mě to kupodivu byla ta vůbec nejtěžší věc na tý době tady strávený. Kolikrát se mi stýskalo, kolikrát jsem byl naštvanej a kolikrát jsem měl nějakou paranoiu ohledně svýho zdraví. Doma to prostě 'zakecám', nebo se z toho 'vykecám', ale tady jsem se s tim nějak musel popasovat a to beru jako velkou zkušenost.

Je toho mnohem víc, ale nebudu vás nudit a řeknu vám, co mi to vzalo. Tak v prvé řadě mikroflóru evropského strávníka :-D

A přesně v tuhle chvíli jsem doufal, že přijde během psaní tohodle článku. Když to teď racionálně rozebírám, tak nedokážu pořádně přijít na nějaký větší negativum. To je dobrý znamení.

Ještě mě teď napadlo, že jsem slíbil Léně jakožto mojí malarický mentorce, že sem napíšu jednu věc. Už nikdy nebudu užívat Lariam. Píšu to proto, protože to údajně čtou lidi, co taky plánujou někam vyjet. Teď už vim, že nějaká ta tisícovka navíc za to opravdu stojí, protože po dvou dávkách jsem měl v noci takový nehezký stavy, že na ně budu ještě dlouho vzpomínat. Během pobytu jsem se bavil s dalšíma dvěma lidma, co byli na lariamu a udávali fakt divný stavy, takže fakt to bude lepší asi na tom malaronu.

Kecalo by se kecalo, jenže potom bych vám neměl co vyprávět osobně, takže bych vás tímto i zvu na osobní vyprávění 9.9. do Šenova do kina, kde na to budu mít tolik času, kolik budu chtít, takže to zaručeně bude to nejobsáhlejší vyprávění ze všech.

Nelituju toho, že jsem sem jel, ale lituju svých nejbližších, kterým bych chtěl tímto poděkovat.

V prvý řadě rodičům. Díky za psychickou i materiální podporu jak v mejch úžasnejch nápadech (ahoj tati, ahoj mami, chci jet na měsíc do Keni / na 2 měsíce do Ugandy .. ), tak v mejch studiích. :)

Taky chci poděkovat Míše, která má se mnou tu svatou trpělivost, že odjedu na 2 měsíce na druhou stranu světa a stejně mě v tom s úsměvem podporuje. :)

Dál chci poděkovat Léně, protože ta měla vůbec nejnáročnější úkol, a to vystát mě po dobu jednoho měsíce, kdy chvílema to fakt nebylo lehký.

Určitě chci taky poděkovat Alešovi, kterej mi tenhle svět ukázal z toho správnýho úhlu.

A na závěr chci poděkovat bratránkovi Standovi, kterej mě vůbec přivedl na ten nápad jet do Ugandy (aniž by o tom věděl).

Letadlo už se zvedá a tak rychle ještě koukám z letadla .. poslední pohled na Viktoriino jezero, poslední pohled na děti hrající si fotbal, poslední pohled na titěrný červený cestičky napříč údolím. To jsou vzpomínky, který si schovám a vytáhnu až mě bude bolet zadek od učení, protože tohle .. tohle má smysl.

Díky Afriko a zase někdy na viděnou.