A další víkend v Buikwe ..
Tak dnešní článek píšu jako správnej sobotní afričan. Rozvalenej na chodníčku před baráčkem oblečenej do bizarního domácího oblečení s africkejma peckama hrajícíma na pozadí. A se Stoneym vedle sebe samozřejmě.
Než se pustím do dalšího vyprávění, tak bych chtěl vysvětlit, proč jsem nenapsal článek včera. Opět jsem prokázal amatérismus, co se plánování týče, takže jsem si ráno nepíchnul notebook na nabíječku a když jsem přišel na domeček, tak nešla elektřina a notebook ležel vybitej na posteli. Sice elektřinu nahodili pozdě večer, ale to už jsem skoro spal a vzhledem k mojí únavě už se mi nechtělo vylejzat z pelechu a psát další článek. Sorry jako.
A teď se dostaneme k tomu, proč jsem byl unavenej. Zpětně jsem si uvědomil, že nebyl dobrej nápad pít ugandskej černej čaj v 9 večer. Ve dvě ráno jsem se proklínal, abych už konečně usnul a když se to podařilo, tak hádejte co? V šest ráno si nastoupil ten černej vocas přímo před moje dveře a začal kokrhat frekvencí jednou za cca 10 vteřin. Vydržel to celých 14 minut mýho stopování, kdy mě jenom vlastní lenost zadržela, abych ho nešel vyhnat. Asi si usmyslel, že mě vyprovokuje k nějaký akci před mym odletem. Kretén jeden.
Nedařilo se mi znovu zabrat a když už jsem konečně usínal aspoň na půl hodinku ještě, tak mi volal Stone, že tam máme akutního císaře, tak jestli přijdu. Samozřejmě že jo. Tak jsem vylítnul z postele, hodil na sebe domácí oblečení a s rychlostí Simíra z Kobry 11 jsem byl za pár okamžiků na sále. Dva měsíce tady a pořád neponaučitelnej. Zase jsem tam zíval a čuměl do zdi dalších 30 minut, než přišel zbytek týmu. Operovat prej budu já, tak jsem měl radost a připravili jsme si paní. Všechno šlo krásně, děťátko šlo ven na první dobrou a já si říkal, že takhle by to mohlo jít pokaždý. Že já radši nedržim hubu. Začalo to krvácet jak prase a já zase čuměl jak péro z gauče. Vzhledem k mejm zkušenostem je pro mě slušnej výsledek, že si dokážu udržet přehledný operační pole a ne tam ještě řešit nějaký krvácení. Tak jsem se snažil v tom rybníčku krve zaklapnout přívod, ale vůbec mi to nešlo. Odsávačka nefungovala (resp. fungovala jako obvykle) a když mi to doktorka osušila, tak než uhnula rukou, tak už tam zase bylo prd vidět. No začínala na mě jít panika, tak jsem hodně předstíraným klidným hlasem řekl doktorce, jestli to nechce zašít ona (kdybych neměl na výběr, tak to zkoušim dál, ale jak říká prof. Kuba primum non nocere - primárně neškoď, tak jsem to chtěl předat zkušenějšímu). Kromě polytraumatu jsem nikdy v životě žádný větší krvácení během operace neviděl a už vůbec jsem nikdy žádný nezkoušel stavět. No doktorka vyhodnotila, že to není tak hrozný a že to mám zastavit sám. Madre de dios. Po chvíli se mi to opravdu podařilo, ale radost jsem z toho rozhodně neměl a v tu chvíli jsem byl jenom rád za dávku štěstiny v rukou a opět za skálopevný tonus mých análních sfinkterů. No česky jsem nadával ještě o dvě vrstvy vejš a ještě při zapisování karty mě hryzala nejistota. Jasný že jsme to kontrolovali mnohem víc než obvykle (jestli nikde nic nekrvácí), jenže znáte to. Kdyby to byl někdo jinej, tak mu řeknete, ať je v klidu. Já byl posranej až za ušima a v hlavě mi jenom běhaly scénáře toho nejhoršího kalibru. Jestliže je totiž student posledního ročníku medicíny v něčem zkušenej, tak je to vymýšlení katastrofálních scénářů (od vrozených nemocí který si nachází v průběhu studia na základě závažných příznaků stylu - bolest hlavy, vyrážka atd., až po možné scénáře zkoušek, a to že v tom druhym obzvlášť vynikám). Utěšoval jsem se teda tim, že se to zkušenějšímu oku zdálo v pohodě, stejně tak jako zbytku týmu a 'nenápadně' jsem paní kontroloval každých 30 minut, kdy při každym příchodu na oddělení jsem očekával resuscitační tým okolo postele. No večer už jsem šel spát klidnej, kdy paní už kojila jako divá, smála se na mě a už do sebe začínala cpát šťouchanej banán.
Tak či onak už ke konci zákroku jsem byl docela vyřízenej, protože jsem večeřel brzo a snídani jsem vynechal. Stone říkal, že zrovna přivezli další paní s indikací na řez. Tak jsem mu řekl, ať řekne Doreen, že určitě půjde ráda a já že se půjdu najíst.
Pořádně jsem se teda najedl a vyrazil zase nazpátek. Na oddělení nebyla žádná sestra, tak jsem si říkal, že jsou asi na převazovně. A taky že jo. Převazovali tam ve dvou toho pána s popáleninama, takže jsem nechtěl otravovat, nechal jsem je pracovat a sám šel na gyndu, co je tam novýho. Chvíli jsem se motal na příjmech a když jsem usoudil, že už by měli mít převázáno, tak mi volala Bernadeta, že prej přiveze do nemocnice nějakou češku a jestli bych ji neprovedl. Proč ne. Chvíli jsem teda ještě pomáhal na převazovně, než přijela Bernadeta s Kamilou a zatímco Bernadeta šla na meeting, tak já provázel Kamilu po nemocnici a vyprávěl jsem všechno, co mě napadlo a byla to opět příjemná změna - přepnout do češtiny a přepnout do přirozenýho myšlení. Kecali jsme docela dlouho, až za mě Doreen udělala vizitu a my ji aspoň šli v patách, abych mohl tlumočit některý z denních rituálů medicíny v tomhle místě. Když Kamila s Bernadetou odjely, tak už bylo pozdní odpoledne, takže nikde nikdo. Ani pacienti, ani sestry, ani doktoři. Stejně jsem se cejtil použitej jak starej toaleťák, tak jsem si šel lehnout. Před chatkou ale byla Jose (ta bydlí hned vedle mě) a Ramulah. Zrovna obě obědvaly a chtěly si povídat, tak jsem si k nim přisednul a většinu času mě zpovídaly z evropskýho života. Pro ně jsme divnější než oni pro nás, řekl bych, ale já to mám rád, když se ptají. Když se jich potom totiž ptám na jejich kulturu, tak nemám takovej divnej pocit viny, že tu jsem jak na výletě v muzeu. Když jsme ale mluvili o kuřecím mase (holky chtěly porovnat, co vlastně teda jíme), tak jsem si vzpomněl na toho černýho imbecila z rána. Tak jsem teda lehce ostřejší angličtinou pojmenoval kohouta (kdybych ho pojmenoval těma anglickejma slovíčkama, který mi v asociaci s nim běhaj na jazyk, tak by mě tu asi upálili) a ptal se, jestli jim nevadí. K mému potěšení jsem zjistil, že Jose se musí držet úplně stejně jako já, tak jsem navrhnul, že mu zapnem tipec, že dnes budou večeřet jako Evropani .. ulovíme kohouta. Tak jsme se zasmáli a mám radost, že se nemusim cejtit jak úplná baba, že mi tu zvládne otravovat život blbej kohout. Vlastně ani nevim, co jsem kromě válení dělal po zbytek dne, ale vim, že jsem brzo usnul a na dnešek se parádně vyspal, což jsem už potřeboval jak sůl. Šikovně jsem si teda k sobě do moskytiéry zavřel nějakýho komára, takže ráno jsem se vzbudil poštípanej úplně všude, ale lariam beru a za 10 dní odjíždim, takže nějakej komár mi může ... :)
Vyspal jsem se teda do růžova, ráno hodil teplou 'sprchu' a vyrazil na kliniku. Nikde nikdo, ani Sharon, která chodí na čas. I tak jsem se ale vydal na gyndu, kde to na sesterně vypadalo jak na tržišti. Sestry si vyprávěly a smály se na celý kolo, tak jsem si přisedl a bavil se aspoň tím, jak se baví oni. Po chvíli Christine navrhla, jestli nechci jít udělat vizitu, tak říkám že jo. Na vizitě všechno v pohodě (včetně 'mejch' posledních dvou maminek - uf) a automaticky jsem pokračoval na gyndu, kde se vždycky připojim k Sharon. A ona pořád nikde. Hmmm .. Tak jsem si šel projít pár karet na dospělácký oddělení, a tak různě se poflakovat napříč nemocnicí. Deset pryč a Sharon pořád nikde. Už mě trošičku začala jímat hrůza, protože v tu chvíli tam nebyl žádnej doktor a mě to začínalo smrdět, že budu muset udělat vizity i jinde. Na dospělácký bych si troufl, ale na dětský a gyndu ani omylem. Tak jsem si řekl, že počkám na Sharon v 'čekárně'. Tam byl volný příjmový počítač, tak jsem jim tam jakožto zkušený hráč počítačových her nastřílel pár rekordů v hledání min, vylepšil statistiky v solitaire (Evropa nebo Afrika, všude se prokrastinuje stejně) až dokud Sharon nedorazila a nepřipojil jsem se k ní. No gynda a porodnictví na standardním oddělení mě už fakt těžce nebaví (vlastně většinu času jenom učíte maminky kojit), ale i tak jsem trpělivě čekal a kochal se novym účesem, co si nechala Sharon udělat na hlavě. Trochu ji podezřívám, že byla u stejnejch umělců jako Léňa, ale jí to neřeknu, tak jsem ji to pochválil slovy, že to je zajímavý a mohli jsme pokračovat dál.
Na dospělácích to bylo taky moc fajn, protože jsem mohl poprvé v životě vidět Kaposiho sarkom, o kterém se učím v souvislosti s AIDS snad už od druháku, ale nikdy jsem ho neviděl. Byla tam řada dalších zvláštních diagnóz, který si ale pošetřim na osobní vyprávění. :)
Z vizit už jsem se v hypoglykemii plazil pro oběd, který jsem si donesl na chatku a od tý doby jsem tu.
Řeknu vám, chtěl bych mít chatu v Africe, protože tyhle prosluněný víkendy za zvuku africkejch melodií s pohledem na děti hrající si fotbal s míčem vytvořenym z izolepy, to je fakt těžkej relax.
Přeju hezkej zbytek víkendu a posílám pozdravy!